Jak jsem potkal Božinku…….

Když jsme s Jomarem tvořili mapu pobytu Jaroslava Haška v Praze podle knihy Radko Pytlíka „Toulavé house“, neměl jsem ani tušení, kde by mohla být v Praze na Smíchově, nebo v Košířích vila s tak krásným poetickým jménem Božinka. Netušil jsem ani proč se tak jmenuje.

Jaký vztah má Božinka k našemu bádání? Majitelem Božinky byl český cestovatel, etnoraf, botanik, spisovatel Alberto Vojtěch Frič, syn úspěšného pražského advokáta Vojtěcha Friče. Alberto, Haškův vrstevník a kamarád, často zval do Božinky bohémskou společnost, která se shromaždovala okolo Haška, E. A. Longena a jeho ženy Xeny Longenové. Když byl Hašek, někdy v první polovině roku 1913, podruhé vyhozen z redakce „Světa zvířat“, pro své pokračující mystifikace čtenářstva tohoto listu,  ujal se ho A. V. Frič, s cílem Haškovy převýchovy. Haškovi poskytl v Božince přístřeší i stravu, s jednou podmínkou. Přestane vymetat pražské lokály a věnuje se v této oáze klidu  toliko spisovatelské činnosti. Tento převýchovný akt dokumentuje Václav Menger ve své knize „Lidský profil Jaroslava Haška„. Haška, jak brzy Frič poznal, převychovat nešlo. Když vypil Fričovi celý vinný sklep, opustil Božinku i s Fričovými botami, které později zpeněžil. Frič byl však člověk velkorysý a Haškovi vše odpustil, zanechav nadobro jeho převýchovy.

A. V. Frič nebyl  žádný suchar. Až jednou budou genealogové bádat , kde se vzaly v DNA čistokrevných paraguayských  indiánů kmene Čamakoko, slovanské a keltské markanty vedoucí do Čech, je to právě Fričova zásluha. Někteří z nich mají totiž v žilách Fričovu krev.

Ze své třetí cesty do Paraguye sebou přivezl indiana Čerwuiše, který trpěl záhadnou nemocí, jež decimovala indiánský  kmen Čamakoko. Haška pobyt  Čerwuiše v Praze inspiroval k napsání povídek  „Indián a pražská policie“ a „Indiánská povídka“. Čerwuiš se vrátil úspěšně vyléčen do Paraguye spolu s Fričem na jeho čtvrté, předposlední cestě.

Je znám Fričův postoj  k německému nacismu. Nesl, podobně jako u Haška, známky šibeničního humoru a mystifikace. Karel Crkal v knize Lovec kaktusů píše: …Již před válkou byl u nás r.1935 zavražděn německý emigrant Formis, bojující proti nacistům. Frič na to regoval tím, že zveřejnil pojmenování jedné své rostliny jako Rebucia Adolf Hitler. Když se na Božince zastavil Formisův vrah spolu s německým velvyslancem a chtěli rostlinu vidět, Frič prohlásil: „Tak pánové by se rádi podívali na rebucii adolf hitler? Tak to je pěknej schour pánové. Podívejte se, tady ho mám, nekvete to, jen to krní. To není nijak zajímavá rostlina, asi mně co nejdřív chcípne.“…
….Na věčnou paměť nazval jeden rod kaktusů Gestapia. Ve svém systému jí zařadil hned vedle rodu Gangsteria…..

 

Ale vraťme se k mým omylům při bádání po vile Božince. Nejprve mě zmýlil sám Menger, který ji nazývá „vila Boženka“, ačkoliv jsem měl poslechnout Radko Pytlíka, který ji jmenuje správně. Jak jsem zjistil později, název vily nepochází od nějaké dívky Boženky, ale od jména původní viničné usedlosti, která se na tomto místě nacházela. Jméno dostala, obdobně jako ostatní košířské usedlosti, po svém novém majiteli Dominiku di Bossi v roce 1666. Odtud Bossinka, v roce 1840 již jako Božinka. Podařilo se mi vypátrat policejní přihlášku rodiny Fričovy, kde bylo popisné číslo 148, Smíchov. Den nahlášení pobytu je 7. 3. 1912. Vojtěch Frič je zapsán jako „Journalist“.  Když jsem v aktuálním katastru nemovitostí  Smíchova vyhledal č.p. 148, nalezl jsem ho „Na Malvazinkách“. A to byl ten můj velký omyl. Protože, již v té době zbořené Božince, bylo popisné číslo odňato a přiděleno na zcela jinou novostavbu. Potom se mi dostala do ruky mapa z roku 1938 a když jsem hledal usedlost Demartinku, čirou náhodou jsem Božinku objevil. Božinka přežila Friče asi o 60 let. Její poslední „majitel“ ji nechal zchátrat tak, že musela být zbourána. Dnes jsou zde pouze náznaky jejích zdí. Za krátkou chvíli zde nebude po vile, která měla mnoho společného s našimi kulturními dějinami zhola nic. Je rozhodnuto, bude tu stát nějaká sklobetonová obluda pro několik zazobanců. Inu dnešek si žádá jen bezohledný byznys. Není to škoda? Posuďte sami:

Pramen:http://smichov.blog.cz/0608/bozinka-sidlo-lovce-kaktusu s velice zajímavými ohlasy.

……a hledal psinec a redakci  „Světa zvířat“

Nebudu to prodlužovat. Zkrátka stejného omylu s popisnými čísly jsem se dopustil i při hledání vily redakce „Světa zvířat“ a její psinec. Tam jsem se dostal do ulice „Na Šmukýřce„. A opět mapa z roku 1938 mě vyvedla z omylu a pomohla nalézt alespoň číslo 908 tam, jak to uvádí Radko Pytlík. Víme tedy, kde byl psinec.  Vilu „Světa zvířat“ č.p. 909 jsem hledal na té staré mapě  v Bělohorské, dnes Podbělohorské ulici  bezvýsledně. Pokud platilo orientační číslo 14, jak jej uvádí Radko Pytlík, potom toto je to správné místo, kde stála vila „Světa zvířat“.

Reklamy
Rubriky: Švejk a Hašek | Štítky: , , , , , , | Komentáře: 1

Špekáček Majolka

Teď nedávno jsem zaslechl ve zprávách, že evropští komisaři mění jakousi vyhlášku, nařízení či co, zabývající se zahnutostí salátových okurek , povoleným zakřivením banánů a zda povolit prodej  salátové okurky rovné a jejich zahnuté sestry zakázat prodávat, či takto diskriminované okurky prodávat s upozorněním, že jsou zahnuté. Nechápu smysl tohoto rozhodnutí. Já jsem větší stupiditu neviděl. Znám totiž skutečně vážné a větší nešvary. Škrob, téměř v každém potravinářském výrobku, vždy  s notnou dávkou chemie.  I vzpomněl jsem si na životní osudy Špekáčka a Majonézy, které jsem nedávno koupil:
I. ŠPEKÁČKOVA ZPOVĚĎ
Můj zrod započal kdesi na jatkách. Pro můj základ zvolil stvořitel strojně separované maso z kostí. Přidal něco vepřových kůží a vše řádně se solí a vodou nakutroval do jakési šedivo červené hmoty. Přidal nakrájené sádlo a pro potlačení pachutí něco koření. Aby to vše drželo pohromadě a já byl cenově dostupný a můj stvořitel měl co největší zisky, přidal  něco bramborového škrobu, zlatého to rouna potravinářského průmyslu.  Potom nastalo vskutku alchymistické kouzlení. Nejprve je nutné vše řádně nakypřit Difosforečňany [E450]. Ty mohou přinést dárek mému budoucímu pánovi ve formě rizika pro celý trávící trakt. Spolu s Trifosforečňany, které zregulují kyselost [E451]  a Polyfosforečňany [E452], pomohou k odvápnění jeho kostí. Abych „nezvoxidoval“ zamíchal stvořitel do mé hmoty něco Kyseliny askorbové [E300] a Askorbát sodný [E301]. A chemické orgie nebraly konce. Moje budoucí tělo je třeba zpevnit  a stabilizovat Gumou guar [E412] a Uhličitanem sodným [E500]. Opět doregulovat moji kyselost a nakonzervovat Kyselinou octovou [E260] a Kyselinou mléčnou [E270]. Na závěr, abych nebyl tak popelavě šedý do mne stvořitel vmíchal  Karmínové, zdraví nebezpečné, barvivo  Košelinu [E120] a Betalainovou červeň [E162]. Moje, takto chemicky vylepšená duše,  je   naplněna do umělých střev z hovězí štěpenkové klihovky , vařena a zauzena. Konečně jsem se přes obchodní síť dostal až ke svému pánovi. Že se mne pán ujal bylo zapříčiněno tím, že dostal nepřekonatelnou chuť na utopence a ani v brýlích nepřečetl moji vizitku. Doma mne rozbalil, překrojil, oloupal, ochutnal, vyplivl do koše, se slovy „To je hroznej sajrajt!“ Vzápětí  skončil můj zbytek  v koši také  i s bratříčky.  Nestačil jsem se ani porozhlédnout a vedle dopadla Majonéza. Po vzájemném seznámení mi vyprávěla svůj podobný osud.
II. MAJONÉZA VYPRAVUJE

Dovolte, vážený pane Špekáčku, abych se představila. Jsem Majonéza Nepostradatelná Lahodná. Nejsem to sprosté, co se vydávalo až dosud za majonézu. Fuj, jen našlehané žloutky z domácích vajec s kvalitním rostlinným olejem a kapkou citronu. Majonéza, pane, to je především notná dávka škrobu. Ten jediný dává mému stvořiteli bohatství a mne onu lahodnost a chuťovou plnost a přitom jsem bezkonkurenčně ta nejlevnější. Ostatní je všechno jen nutné zlo. Ovšem vyjma potřebné chemie. Jinak bych chcípla na úbytě za několik hodin. Nač do mne dávat drahé vaječné žloutky v takovém množství. Naši budoucí páníčkové se dají oblbnout zahušťovadly Gumou guar [E412] a Xantanem [415]. Mojí stálou krásu a svěžest udržují antioxidanty Sorbát draselný [E202] a  Dvojsodnovápenatá sůl kyseliny ethylendiamintetraoctové (EDTA) [E385]. Proto nechápu, proč mne můj páníček hodil sem k vám do koše, se slovy „A tohle je příšerná srágora! To se nedá žrát!“ A udělal si bramborový salát beze mne a prý to vůbec nevadilo.


Dnes, to je 6. října 2009, jsem koupil knihu Jaroslava Haška „Tři muži se žralokem“, kde jsem objevil půvabnou povídku „Řetězový obchod cukerinem“. Jak mě potěšilo, když jsem objevil, že i naši předci byli již tak šikovní, že z ničeho udělali všechno možné: 
….Zákon roku 1899, kterým byl zakázán prodej cukerinu, vydupal ze země nové zaměstnání, pašování cukerinu a jeho tajný prodej, což se stíhalo strašněji než otcovražda nebo velezrada, žhářství a vraždy nemluvňat.
Ale ti, kteří se tím zabývali, přetrpěli tento vyhlazovací proces a počet jich stoupal rok od roku a do období světové války vstoupili nezlomení, odhodlaní, že se bude v Čechách sladit cukerinem, což se provádělo do důsledků…..
……Cukroví bylo vyráběno z kukuřičné mouky, pražených žaludů a cukerinu, jako na př. kávový dort »mokka«. Výrobci sodové vody a limonády sladili své občerstvující nápoje výhradně cukerinem, taktéž i mnozí výrobci likérů. Cukerin razil si vítězně cestu i do kaváren. Mizely přidávané kousky cukru ke kávě a někteří kavárníci s opravdovou lehkomyslností tvrdili, že se káva sladí přímo v kuchyni, ještě když se káva vaří………
…..Pan Auer šel na Smíchov a prodal jeden balíček známému cukráři, který z arabské gumy, tragantu a cukerinu, barviva z červené řepy dělal malinové bonbony……
….. Též si od něho objednal cukerin o osmince kilogramu krabici prostřednictvím toho kavárníka výrobce pravých medových marcipánů. Ten opět doporučil pana Auera s cukerinem na továrníka povidel a zavařenin, který se právě zanášel myšlenkou vyrábět povidla a zavařeniny z bramborových slupek a cukerinu……
Snad některý podnikavec využije tyto staré a osvědčené recepty a přispěje tak k bohatému výběru prodávaných potravin v super a hypermárketech.
Kdo si chce Haškovu povídku přečíst celou, nalezne ji, mimo jiné povídky a humoresky,  zde.


Pro ty, které zajímá jak se kdysi dělávaly špekáčky, čili buřty – vuřty, uvádím technologický postup  jejich výroby. A potom, že to bez dnešních „moderních“ postupů nejde:
4,5 kg hovězího předního masa, 2 kg prátu, 2,5 kg vepřového tučného výřezu, 1 kg špíčku, 30 g pepře, 10 g třeného česneku, sůl, hovězí tenká vyšlemovaná střeva, motouz

Proleželé hovězí přední maso utočíme na 2 mm desce vlčku a kutrujeme s prátem a vodou do jemné lepivé spojky. Přidáme koření, předemletý vepřový výřez a mělníme do dobře vázající polotuhé hmoty. Dobře vychlazený špíček umeleme přes 6 mm desku a vmícháme ho do spojky. Dílo narážíme do hovězích vyšlemovaných střev, vuřty oddělujeme převázáním motouzem na délku asi 8 cm. Udíme horkým kouřem do zlatohněda.

A koho zajímá jak se dělal takový správný prát?
Společnou vlastností všech sekaných masných výrobků, tzn. salámů, párků, klobásů, ale i řady specialit je, že jednotlivé části ch1a jsou spojeny dohromady spojkou – jemně rozmělněným masem s různými přísadami. Tradiční a dosud nepřekonanou součástí spojky byl a je prát.

Prát připravujeme pouze z prvotřídního hovězího masa, nejlépe mladých, dobře zmasilých, ale ne tučných býků ve výborné jatečné kondici, ale i z masa skopového, kozího nebo zvěřiny. Můžeme ho připravovat z masa teplého, pokud v mase nenastoupilo posmrtné ztuhnutí nebo z masa vyzrálého. Základní vlastností teplého nebo dobře vyzrálého masa a dále i vyrobeného prátu je, že výborně váže přidanou vodu. Jakékoliv vady masa, přítomnost šlach, povázek a tuku kvalitu prátu snižují. Nejkvalitnější je samozřejmě prát ze zadního masa. Výborně však váže i prát z předního nebo i smíšený. Důležitým předpokladem pro jakostní prát je výběr masa, jeho dokonalé vytřídění a rychlost zpracování. Pokud maso před mělněním vychladne a ztuhne, ponechme toto maso odležet v kusech a zpracujme je na prát až z masa vyzrálého. Posmrtné ztuhnutí masa obvykle nastupuje 3 až 6 hodin po poražení zvířete.
Teplé maso nakrájíme na hrubé kusy a tyto umeleme nejlépe dvakrát přes nejjemnější desku řezačky. Pozor však, abychom maso nevyhřáli. Důležité je proto hlavu řezačky dobře dotáhnout a používat pouze ostré nože. Dříve se pro tyto účely vyráběly tzv. prátovky, které maso drtily mezi válci. I toto mačkání masa muselo být prováděno opakovaně. Od 30. let vyrábíme prát obvykle v kutru velmi jemným rozmělněním masa spolu s vodou nebo ledovou tříští a soli. Vody přidáváme nejčastěji 50% hmotnosti masa, ale můžeme vyrábět práty i tužší nebo i řidší. Bez vody maso nekutrujeme nikdy, protože se takto rychle vyhřívá a ztrácí vaznost. Práty byly solené na 3 až 4 % obvykle dusičnanovou solicí směsí. Dnes je možné dusičnanovou solicí směs, připravovanou až těsně před použitím ze sanytru (ledku) a kuchyňské soli (3 % NaN03 v NaCI) nahradit průmyslově vyráběnou dusitanovou solicí směsí (dříve tzv. Pragandou), ve které je 0,5 – 0,6 % NaN02 v NaCL. Pokud netrváme na u nás typickém růžovém vybarvení výrobků, je možné solit prát i obyčejnou kuchyňskou soli.
Práty skladujeme v nízké asi 10 cm vrstvě v chladírně nejlépe okolo 5OC. Prát nesmí zmrznout! Proti vysýchání povrchu je vhodné prát přikrýt folií. Zpracováváme je obvykle 3. den po zamíchání. Práty vyrobené s dusitanovou solicí směsí nebo skladované při vyšší teplotě jsou vyzrálé samozřejmě dříve.
Pokud vyrábíme prát ze studeného masa, musí být maso dobře odleželé, tj. alespoň třetí den po porážce. Maso ponecháme viset v chladírně na kosti – v půlkách nebo čtvrtích, případně v částech. Potom je vykostíme, dobře vytřídíme a přetočíme na vlčku přes nejjemnější desku. Maso kutrujeme podobně jako při výrobě z teplého masa. Prát ukládáme do asi 10 cm vrstvy a zpracováváme ho podle vyzrálosti. Obvykle je to období 1 až 3 dnů.
Teplý a studený prát nikdy nemícháme dohromady. Pokud je to nutné, můžeme promísit práty až při vlastní přípravě dí1a, tj. po vyzrání prátů.

Oba postupy: Ladislav Steinhauser  „Zapomenuté receptury masných výrobků“  ,LAST 1991

Rubriky: Zdraví a životospráva, Švejk a Hašek | Komentáře: 1

Dobojováno, odtroubeno

DOBOJOVÁNO, ODTROUBENO
Dokončil jsem českou verzi (zatím bez korektury) Stránky o pouti Josefa Švejka první světovou válkou. Napsal jsem epilog, ale nakonec jsem se rozhodl dát na web jeho zkrácenou verzi, týkající se  jen první světové války a pokračování mystifikace v Čechách a toto mi jaksi zbylo. Tak to dávám na Blog.

Smrtí Jaroslava Haška jakoby zmizel i dobrý voják Švejk někde v Haliči. Pokus o jeho znovuobjevení učinil český spisovatel Karel Vaněk. Na žádost nakladatele Adolfa Synka dokončíl v Haškově duchu čtvrtou knihu „Pokračování slavného výprasku“  a potom pokračoval pátou knihou „Švejk v zajetí“ a šestou „Švejk v revoluci“. Tyto dva díly je třeba chápat jako samostatné dílo Vaňkovo, samostatný román, volně navazující na román Jaroslava Haška. Vaňka není třeba, jak se často stává, odsuzovat z toho, že se dotknul nedotknutelného a zneužil Haškovu genialitu. On prostě po svém – a myslím, že ne špatně –  rozvinul dané téma ve SVÉM románu.

Světová válka skončila a na jejím kontě zůstalo 10 000 000 mrtvých a asi 8 000 000 pohřešovaných. Záměrně nepíši 1.světová válka, protože světové války se začínají označovat pořadovými čísly o zhruba čtvrtstoletí později, kdy sirotci války první, dorostli do jateční váhy pro válku druhou.

Nedalo by mi, abych zde nezmínil mého dalšího oblíbeného spisovatele  E. M. Remarqua, autora románů Na západní frontě klid a Cesta zpátky . Několika fragmenty z tohoto díla vzdávám  hold padlým na západní frontě, která byla možná ještě krutější než fronta východní. Text jsem doplnil několika fotografiemi z bitvy o Kloosternhoek s laskavým svolením pana Hermanna Declercka. Není to náhodou, protože i zde se skutečnost prolíná s obrovskými znalostmi Haškovými: Nemyslete si, že nesleduji události,“ pokračoval [pan Wendler], dívaje se zuřivě na nadporučíka, který klidně vypouštěl z úst kolečka cigaretového dýmu, která stíhala jedno za druhým a rozbíjela je, což sledovala paní Katy s velkým zájmem, „proč Němci odešli zpět ku hranicím, když byli již u Paříže? Proč zas se vedou mezi Maasou a Moselou prudké dělostřelecké boje? Víte, že v Combres a Woewru u Marche shořely tři pivovary, kam jsem posílal ročně přes pět set žoků chmele? A shořel i ve Vogesách Hartmansweilerský pivovar, je srovnán se zemí ohromný pivovar v Niederspachu u Mylhúz. To máte ztráty 1200 žoků chmele pro mou firmu ročně. Šestkrát bojovali Němci s Belgičany o pivovar Klosterhoek, to máte ztrátu 350 žoků chmele ročně.“. Řada dobových fotografií z bojů o Flandry .

Rozednilo se ještě trochu víc. Nahoře kolem mne chvátají kroky. První. Potom další. Vrzání kulometů splývá v nepřetržitý řetěz. Právě se chci trochu pootočit, když se shora začíná něco hlučně valit do mého trychtýře. Těžce a s pleskotem to padá dolů, je to člověk – nepodařilo se mu zachytit se na stěně kráteru, klouže, Ieží na mně. Nemyslím, nerozhoduji se – šíleně do něho bodám a jenom cítím, jak tělo sebou cuká, měkne a hroutí se. Mám ruku lepkavou a mokrou, když přicházím k sobě….
…Ten druhý chroptí. Mám dojem, jako by řval, každé vydechnutí je jako výkřik, hřímání – ale to jen mé tepny tak buší. Chtěl bych mu rukou zavřít ústa, nacpat do nich hlínu, ještě jednou ho bodnout, ať je zticha, prozradí mě; ale jsem už tak dalece při sobě a najednou i tak slabý, že nejsem s to pozvednout proti němu ruku……
…..V tom vidím svou zakrvácenou ruku a rázem se mi zvedá žaludek. Nabírám hlínu a přetírám si kůži, teď je ruka alespoň špinavá a krev už není vidět….
…Palba nepolevuje. Nyní je stejně silná z obou stran. Naši mě už asi považují za ztraceného.
Je světlé, šedivé časné ráno. Chroptění neustává. Cpu si prsty do uší, ale brzo je zase vytahuju, protože neslyším ani nic jiného…..
….Ústa má pootevřená, namáhá se, aby ze sebe vypravil slova.Rty jsou suché. Nemám zde polní láhev, nevzal jsem si ji s sebou. Ale dole, v bahně trychtýře, je voda. Spouštím se dolů, vytahuju svůj kapesník, rozprostírám ho, tisknu ho do bahna a do dlaně nabírám žlutou vodu, která z marastu vyvěrá. Polyká ji. Vracím se pro další. Potom mu rozpínám blůzu, abych ho obvázal. To musím udělat v každém případě, aby ti tam odnaproti, kdybych snad padl do zajetí, viděli, že jsem mu, chtěl pomoci, a neodstřelili mě. Chce se bránit, ale ruka je příliš malátná. Jeho košile je slepená krví a nedá se odhrnout, je na zapínání vzadu. Nezbývá tedy, než ji rozpárat. Hledám nůž a nalézám ho. Ale jakmile začínám košili párat, oči se ještě jednou otevírají a zase je v nich to volání a ten výraz, takže je musím zakrýt, musímje zatlačit a šeptat: „Vždyť ti chci pomoct, kamaráde, camarade, camarade, camarade -“ usilovně, naléhavě šeptám to slovo, aby mi porozuměl…..
….Toto je první člověk, kterého jsem usmrtil vlastníma rukama, kterého vidím zblízka, jehož umírání je mým dílem. Katcza a Kropp a Mȕller také už viděli, když někoho zasáhli ranou z pušky, mnohým se tak stává, v boji zblízka dokonce často.Ale každé jeho vdechnutí obnažuje mé srdce. Tyto hodiny patří umírajícímu, patříjenomjemu, má neviditelný nůž, kteerým mne ubodává k smrti: čas a mé myšlenky.Mnoho bych za to dal, kdyby zůstal naživu. Je těžké ležet zde a muset ho vidět a slyšet.
Ve tři odpoledne je mrtev.

….Mlčení bobtná. Mluvím a musím mluvit. Tak ho oslovuji a říkám mu to. „Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mne byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí – tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně – nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde…..
….Jeho blůza je ještě napůl rozepnutá. Není těžké najít náprsní tašku. Ale váhám, nechce se mi ji otevřít. V tašce je jistě vojenská knížka s jeho jménem…..
….Nerozhodně držím náprsní tašku v ruce. Klouže mi z prstů a otevírá se. Padá z ní několik fotografií a dopisů……….Jsou to fotografie ženy a děvčátka, malé amatérské snímky pořízené před zdí obrostlou břečťanem. Vedle nich jsou dopisy. Vytahuji je a snažím se je číst. Většině nerozumím, písmo je špatně čitelné a také umím málo francouzsky. Ale každé slovo, které překládám, cítím jako střelnou ránu do hrudi – jako bodnou ránu do hrudi…..A proto otevírám vojenskou knížku a pomalu čtu: Gérard Duval, typograf.
Tužkou mrtvého si opisuji adresu na starou obálku a pak všechno rychle vracím do jeho blůzy.
Zabil jsem  typografa Gérarda Duvala.

….A DÁL?

Z dálky sem doléhají hlasy.
Chlapecké hlasy. Bude to asi nějaká družina mladých turistů, která v tento stříbřitě zamžený den podniká první výlet roku. Před válkou jsme to také dělávali – Ludvík Breyer, Jiří Rahe a já.
Uléhám zase naznak a vzpomínám; myslím na večery u táboráku, na lidové písně, na kytary a velebné noci před stanem. To bylo naše mládí. – Za oněch předválečných let žilo v romantice tohoto trampingu nadšení pro novou, svobodnou budoucnost, nadšení, které potom ještě na čas planulo v zákopech a zhroutilo se 1917 v hrůze materiálových bitev.
Hlasy se blíží. Opírám se o lokte a zvedám hlavu, abych viděl průvod, až půjde kolem. Je to divné – před několika málo lety jsme ještě patřili k tomu, a teď se nám zdá, jako by to byla generace už úplně nová, generace po nás, která může zvednout, co my museli odhodit a opustit.
Je slyšet volání. Celý příval, skoro jako sbor. Pak už jen jeden jednotlivý hlas, nezřetelný a ještě nesrozumitelný. Větve se lámou a půda se temně otřásá množstvím kroků. Další voláni. Další kroky, další praskání lámaných větví, mlčení. Pak jasně a zřetelně povel: „Zprava postupující jezdectvo – poločety vpravo zatočit – během v chod!“
Kosole vyskakuje. Já také. Díváme se jeden na druhého. Je to smyslů mámení, které si z nás dělá blázny? Co to má znamenat?
Ale vtom to už před námi vyráží z křoví, pádí to na okraj lesa a tam to zaléhá k zemi. – „Hledí čtyři sta!“ křičí plechový hlas, který jsme slyšeli předtím. – „Jednotlivě pálit!“
Klepot a rachot se rozléhá. Dlouhá řada chlapců patnáctiletých až sedmnáctiletých leží coby rojnice na okraji lesa. Mají větrovky přepásané řemenem jakoby opasky. Všichni jsou stejně ustrojeni: šedé kazajky, ovinovačky a čepice s odznaky – uniformita je úmyslně zdůrazněná. Každý má turistickou hůl s kovovým bodcem. Tou holí tlučou do stromů a napodobují tak palbu z pušek.
Zpod válečnických čapek však koukají mladé, růžolící dětské tváře. Pozorně a vzrušeně vyhlížejí zprava postupující jezdectvo. Nevidí něžný zázrak fialek pod hnědým listím, ani fialový opar zrodu nad lány, nevidí hebounký kožíšek zaječího mláděte, které nemotorně hopsá brázdami. Ba jo – toho zajíčka vidí – a už také na něho míří těmi čakany a silněji se rozléhá klapot holí o pně stromů. Za chlapci stojí silný mužský s náběhem k břichatosti, má rovněž větrovku a ovinovačky a dává jim energické povely: „Klidněji pálit! Hledí dva sta!“ Má u sebe triedr a pozoruje nepřítele.
„Prokristapána!“ říkám zděšeně.
Kosole se zotavil z ohromení: „Co to je za bohapustou blbost?“ nadává vztekle.
Ale kosa naráží na kámen. Vůdce těch chlapců, k němuž se přidávají dva další, dští oheň a síru. Měkký jarní vzduch se jen hemží jadrnými slovy: „Tlamu držet, ulejváci! Nepřátelé vlasti! Hniličky! Zrádcovská pakáž!“
Hoši si horlivě přisazují. Jeden hrozí drobnou pěstičkou.
„S vámi budeme muset trochu zamávat, že jo?“ křičí chlapeckým hlasem. „Zbabělci!“ přidává se druhý.“Pacifisti!“ třetí. „Bolševici musí být všichni odrovnáni, neboť dříve se Německo neosvobodí,“ odříkává čtvrtý hlasitě a hbitě naučenou průpovídku.
„Správně!“ Vůdce mu klepe na rameno a pak postupuje proti nám. „Zažeňte je; hoši!“
V tu chvíli se probouzí Vilík. Dosud spal. V tom ohledu je pořád ještě stará vojna, jak se natáhne, už chrní.
Vstává. Vůdce v mžiku přestává postupovat. Vyvalenýma očima se Vilík rozhlíží a propuká v řehot: „Je tady maškarní bál?“ ptá se. Pak mu dochází, oč jde. „Tak je to v pořádku,“ vrčí na vůdce, „vy jste nám už opravdu zase dlouho chyběli! Jo, jo, vlast – tu máte jenom vy ve výhradním dědičném pachtu, viďte? Všichni ostatní jsou zrádci, že ano? To je legrace, že tím pádem byly tři čtvrtiny německé armády zrádci! Hleďte zmizet, vy strašidla! Cožpak nemůžete chlapcům popřát těch pár let, kdy o tom ještě nevědí?“

Vůdce stáhl svou armádu. Ale les se nám zprotivil. Vracíme se do vesnice. Leč za námi zní rytmicky a úsečně sborové volání: „Frontě zdar! Frontě zdar! Frontě zdar!“
„Frontě zdar -“ Vilík si rve vlasy. „Tohle tak někdo říct vojclovi v poli!“
„Ano,“ říká Kosole zlostně, „tak už to chvála pánubohu začíná zase znova.“

…A DÁL?

Guernica 1937, Anschluss Rakouska 1938, Mnichovská zrada 1938, Křišťálová noc 1938, Okupace československa 1939, Napadení Polska 1. září 1939, začátek 2. světové války Válka končí použitím jaderných zbraní v Hirošimě a Nagasaki kapitulací Japonska. Odhad obětí 60 000 000. Jaký to pokrok.

…A DÁL?

Narodil jsem se po 2. světové ještě v kapitalistickém Československu. Kapitalizmus jsem si užíval přesně jeden měsíc a už jsem byl v komunistické vlasti. V Koreji se válčilo ostošet a v prvomájových průvodech se provolávala hesla typu „Cholera, mor, brabenci – Trumanovi spojenci !“. Zatímco jsme mávali mávátky, zrúdnost stalinských otrokářských a likvidačních metod v Rusku i u nás dosahovaly gigantických obludností. A nás udržovali v nevědomosti a bludech. Ostošest to kolem práskalo atomovkami. Kolik tun radioaktivního materiálu se asi dostalo do ovzduší? A kolik jsme ho vypily jako děti v mléku či snědli s ovocem? Komu dnes řekne něco Tockoje. Ráno, dne 14. září 1954, rok po smrti Stalina, odstartoval z letecké základny pod Stalingradem sovětský bombardér TU-4 s atomovou bombou na palubě. V devět hodin třicet tři minut shodil svůj náklad z výšky osmi kilometrů, jen třináct kilometrů od městečka Tockoje nedaleko Buzuluku. Jaderná puma o síle čtyřiceti kilotun (dvakrát silnější než americká puma, která vybuchla nad Hirošimou) vybuchla ve výšce 350 metrů. Jaderného testu se podle ruských zdrojů zúčastnili i českoslovenští komunističtí generálové. To vše nějakých 2 500 km od nás. Mimochodem v Tockoje, v zajateckém táboře,  od října 1915 do dubna 1916, byl i Jaroslav Hašek. Zde také onemocněl skvrnitým tyfem. A ještě jednou mimochodem. Hašek by, vzhledem ke své známosti s Trockým, zcela jistě skončil stalinskou kulkou. A svět by přišel o Švejka. A ještě poznámka: Hašek se zde mohl, na přelomu 1916 – 1917, setkat s Jan Weissem, českým spisovatelem, dramatikem a scénáristou. Weiss svůj pobyt zachytil ve své prvotině   Barák smrti.

V mém jinošském věku začala neobyčejně krutá válka ve Vietnamu. V My Lai se vyznamenali Američané, ve městě Hue zase komunistický Vietkong. Byla zde použita, pro blaho lidstva, řada nepostradatelných vynálezů jako jsou napalmové bomby, či  postřiky pro ničení rýžových polí, nebo odlistění džungle. Stal jsem se hipíkem. A i když nenosím rozervané džíny a pomalované tenisky, to proto  abych nevypadal jak dědeček idiotek, duší jsem hipíkem dál.

Bohužel jsem si musel  odkroutit  základní  vojenskou službu právě v nejnevhodnější době. A stalo se to, co snad nikdo z obyčejných lidiček nečekal: Okupace Československa jeho „přáteli a spojenci“, v srpnu roku 1968. V té době jsem sloužil ve vojenském prostoru v Praze na Vidoulích. Asi v jedenáct hodin v noci jsme se o invazi vojsk varšavské smlouvy dozvěděli. Čekali jsme na vyhlášení poplachu marně. Stejně jako naši otcové a dědové v pohraničních pevnůstkách  před třiceti lety, roku 1938. A ráno jsme se již dívali jen na to, jak mají Rusové kolem nás zakopána děla, mířící na nás a na Prahu………

Toto vše je důsledkem onoho výstřelu z pistolky Gavrilo Principa v Sarajevu dne 28. 6. 1914

Švejk by se nestačil divit…..

Rubriky: Švejk a Hašek | Štítky: , | Komentáře: 1