PF 2011

Reklamy
Rubriky: Uncategorized | Komentáře: 1

Můj omyl s Mariánským obrazem

Nezbývá než opět citovat román Jaroslava Haška: „Dovoluji si vás upozornit, pane obrlajtnant,“ řekl starostlivě Švejk, „že na toho psa musíte bejt vopatrnej, aby vám neutek. Vono se mu třeba může zastesknout po starým domově a von by moh vzít roha, kdybyste ho odvázal ze šňůry. A taky bych vám neradil vodit ho přes Havlíčkovo náměstí, tam se potlouká jeden zlej řeznickej pes vod ,Mariánskýho vobrazu’, kterej je náramně kousavej……”

Ani jsem nemrkl okem a a vůbec jsem nezapochyboval o tom, že se jedná o Havlíčkovo náměstí na pražském Žižkově. V této myšlence mě utvrdila i skutečnost, že na tomto náměstí jedna hospoda “U mariánského obrazu” je. Až teprve obrázek z knihy Opilecké historky, kde je jednoznačně uvedena adresa: “ Restaurant Mariánský obraz proti státnímu nádraží  Hybernská ul. 1011 Praha II” mně nasadil  brouka do hlavy.  Nebylo těžké podle popisného čísla, které je zde dodnes, vysledovat dům, kde se hospoda “U Mariánského obrazu” nacházela. Její dnešní zubožený stav najdete na posledním obrázku.

senovazneVyvstala ale další otázka proč se řeznickej pes vod ,Mariánskýho vobrazu’ poflakoval na Žižkově, na Havlíčkově náměstí? Na vině je neustálé přejmenovávání pražských ulic a náměstí naším slavným magistrátem. Koho by napadlo, že naši radní, zatíženi onou přejmenovávací nemocí již za Rakouska,  jeden čas změní název starého dobrého Senovážného náměstí na Havlíčkovo, aby se později vrátili k původnímu názvu! A teď to sedí stoprocentně. Havlíčkovo alias Senovážné je od Hybernské coby kamenem dohodil. Sem se ten řeznický pes zatoulat mohl. A abych se ujistil, že Havlíčkovo náměstí – Senovážné je jediné a že Havlíčkovo na Žižkově v době 1. světové války neexistovalo, zakoupil jsem si Pražský uličník – encyklopedii s názvy ulic a tumáš čerte kropáč: toto žižkovské náměstí, dříve Basilejské (1875-1910) se jmenuje podle Havlíčka Borovského  od roku 1910 -1940. V době německé okupace to bylo Husovo (1940 –  1945  ejhle je, ty německé papežence !) a od roku 1945 opět Havlíčkovo. A to už snad navěky. A kde je má jistota, že ta hospoda „U mariánského obrazu“ v Hybernské je ta pravá……

Rubriky: Švejk a Hašek | Štítky: , | 5 komentářů

Jak se rýmuje hradní vodovod, Švejk a Sbíhavka

Dne 28.10.2010 nastalo historické setkání příznivců  Josef Švejka za zcela neobvyklých okolností. Paní ředitelka mateřské školy ve Sbíhavé ulici, Helena Petříčková, nám umožnila návštěvu školky a zejména návštěvu sběrné štoly Královka, která byla součástí hradního vodovodu. To, že jsme se sešli v tak hojném a mezinárodním složení, byla opravdu šťastná náhoda. Norský špion a věrný přítel dobrého vojáka a jeho autora, Jomar Hønsi, se právě vrátil z  cesty, která kopírovala cestu Jaroslava Haška první světovou válkou. Jeho strastiplnou pouť po jižních Čechách, Rakousku, Maďarsku, polské a ukrajinské  Haliči, Rusku a já nevím kde ještě, můžete vidět na jeho fotografiích. V ruském Kemerovu se setkal s dalším švejkologem a příznivcem Haškovým, Sergejem Solouchem a jeho ženou Olgou. Shodou okolností i oni byli v onen mimořádný den 28.10. v Praze.

Náš vlastivědný zájem nám  málem překazila, jako téměř obvykle, kalamita  pražské městské dopravy,  ale náš odhodlaný duch nás nakonec dovedl až na místo té historické akce.
Sběrná štola Královka, kterou dal postavit císař Rudolf II někdy kolem roku 1570, nás přivítala ve svém nitru potokem pramenité kříšťálově čisté vody a naprostou tmou. Stejně jako Roald Amundsen, Nikolaj Michajlovič Prževalski, či Hanzelka se Zikmundem jsme vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Nevybaveni patřičnou obuví, speleologickou výzbrojí, jsme tápali štolou, jejíž přístupná část je asi 30m dlouhá, s jedou jedinou svítilnou. Na konci štoly je sběrná nádrž, která nám zabránila dalšímu postupu vpřed, nemaje neoprenových oděvů.
Jako každá správná výprava, tak ani tato se neobešla bez obětí. Nejčastějším úrazem byl zašpiněný oděv od stěn štoly, které byly pokryty nánosy jemného blátíčka pocházejícího zřejmě již z dob císařových. Je až s podivem, že bílý kabát Olgy zůstal neposkvrněn, ačkoliv podstoupila s námi srdnatě celou výpravu.
Já jsem přinesl oběť nejvyšší, neboť jsem narazil ve tmě hlavou na překlad, který se nachází asi uprostřed štoly. Náraz byl prý tak silný, že následný otřes byl citelný i vně štoly. Přesto lze konstatovat, že středověcí stavitelé nešetřili kvalitním stavebním materiálem, neboť k vážnějšímu poškození štoly nedošlo.
Výprava se zotavila prohlídkou opravdu překrásné mateřské školy, kde nás všude provázela tázající se očka přítomných dítek.
Vše nakonec skončilo, tak jak to u správných haškologů bývá, návštěvou nedaleké hospůdky, kde při pivu a bramborových plackách, probíhaly hovory o Haškovi, Švejkovi & spol.

 

Poděkování paní Bc. Heleně Petříčkové
Rubriky: liboc, Švejk a Hašek | Štítky: , | 3 komentáře

Jak to bylo s Floriánkem, pantátou Melichárkem babičkou u Vráže

Nejprve pár slov z románu Osudy dobrého vojáka Švejka, když se setkal Josef Švejk s hodnou babičkou někde u Vráže :

V lesíku čekal Švejk na babičku přes půl hodiny, a když se zahřál bramborovou polévkou, kterou mu přinesla chudák stará v hrnci ovázaném polštářem, aby nevystydla, vytáhla ze šátku krajíc chleba a kus špeku, zastrčila to všechno Švejkovi do kapes, pokřižovala ho a řekla, že má tam dva vnuky……“ a když mu dala dobrou radu: „..Tak ani tam nechodějí, jdou raději na Radomyšl, ale hledějí tam přijít kvečeru, to jsou všichni četníci v hospodě. Tam najdou v Dolejší ulici za Floriánkem takovej domek, dole modře natřenej, a ptají se tam na pantátu Melichárka. To je můj bratr. Že ho pozdravuju, a von jim už ukáže, kudy se jde na ty Budějovice.“…..

….Nakonec vytáhla z kapsáře u jupky korunu, aby si koupil v Malčíně kořalku na cestu, poněvadž do Radomyšle je dlouhá míle.

V Radomyšli Švejk našel k večeru na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka. Když vyřídil mu pozdrav od jeho sestry ze Vráže, nijak to na pantátu neúčinkovalo.
Chtěl neustále na Švejkovi papíry. Byl to nějaký předpojatý člověk, poněvadž mluvil neustále něco o raubířích, syčácích a zlodějích, kterých se síla potlouká po celém píseckém kraji.
„Uteče to z vojny, sloužit to tam nechce, a tak to chodí po celým vokolí, a kde může, tak to krade,“ důrazně řekl Švejkovi do očí, „každej z nich vypadá, jako kdyby neuměl pět počítat.
Jó, ba jó, pro pravdu se lidi nejvíc hněvají,“ dodal, když Švejk se zvedal s lavice, „kdyby takovej člověk měl čistý svědomí, tak sedí a dá si prozkoumat papíry. Když je ale nemá…“
„Tak spánembohem, dědečku.“

„I spánembohem a podruhý si přijdou na hloupějšího.“

Nabízí se otázka, zda Hašek někdy při svých toulkách před válkou podobnou anabázi nezažil a nenechal se svými zážitky inspirovat stejně tak, jako použil  ostatní,   v celém svém románu. Nechce se uvěřit, že by mohl něco podobného zažít v době, kdy už vojákoval v Českých Budějovicích v rámci přípravy na jatka první světové. Přibližme si stručně počátek Haškovy anabáze do tej války. Je známo,  že z Prahy odejel přímo do Českých Budějovic dne 17.2. 1915.

V Budějovicích, jako románový hrdina Marek, navštěvuje s“Krankenbuchem“ budějovické hospody. Když to prasklo, byl vyloučen ze školy jednoročáků a přeložen ke kuchyni. V dubnu si již léčí revma – následek jeho toulavých bot, v posádkové nemocnici. Na fotce je smutný Hašek označen křížkem. Fotka byla zveřejněná ve Světozoru 30.4.1915.   Jeho nemocniční  pobyt  popisuje Radko Pytlík v Toulavém houseti takto: Velitel nemocnice Mudr. Peterka mu byl nakloněn a snažil se jej udržet co nejdéle. Přeložil ho proto do rehabilitačního oddělení v baráku na Lineckém předměstí….. Jenže pohodlný pobyt v nemocnici si zkazil. Zdržel se společností ve vinárně Pod věží. Protože měl obavy vrátit se pozdě v noci do kasáren, vzal jej dopravní inspektor Šat k sobě do Protivína. Tam pobyl Hašek několik dní a pak se vydal pěšky do Budějovic. Stejně jako Švejk z Putimi do Putimi putoval i jeho autor vstříc neznámému osudu. To se muselo stát někdy počátkem května 1915, protože asi vpůli května již Hašek odjíždí se svou 11. marškumpanií na frontu.

Proč to ale všechno vyprávím. Můj kamarád Jomar Hønsi letos v létě t.j. v roce 2010, 95 let po Haškovi a Švejkovi, absolvoval pěšky téměř celou pouť,   popsanou Haškem v románu, jako Švejkovu budějovickou anabázi. A pochopitelně nemohl vynechat ani Radomyšl, aby se  pokusil zjistit, jak to bylo s oním Floriánkem, pantátou Melichárkem a Dolejší ulicí. Jak tam prováděl tuto špionáž, zjistil od místních obyvatel, že Dolejší ulice je dnešní Sokolská, a že U Floriánka se říká domu na rohu Kostelní ulice a Maltézského náměstí dodnes.

Jaké však bylo naše příjemné  překvapení, když se nám ozvala paní Ivana Síbková z Radomyšle: Moje maminka, za svobodna Marie Melicharová se narodila v roce 1915 a v tomtéž roce jejich rodinu navštívil pan Hašek… Moje babička mu uvařila bramborovou polívku a upekla vdolky, pohostila ho a nechali ho přespat na půdě. Byl tehdy vděčný i za půdu. V knize ale píše, že můj děda Václav Melichar – pantáta Melichárek ho s bandůrskou vyhnal. Česká televize už dvakrát točila pořad o cestování Švejka, takže navštívili i náš dům, který už stojí dál, než bývalá došková chaloupka. Vždy jsem je vlídně s mojí rodinou přivítala a po druhé jsem jim i navařila to samé co moje babička panu Haškovi.

Později mi napsala i dcera paní Ivany Síbkové, paní Ivana Jonová, která též připojila ony fotografie doškové chaloupky, pana Václava Melichara a záznam v čtenářském deníku Oldřicha Síbka: …..Kvůli návštěvě Jaroslava Haška u našich předků u nás byla párkrát natáčet televize. Poprvé to bylo v roce 1983, kdy ještě žila naše babička (maminčina maminka Marie Červenková, rozená Melicharová, dcera …Václava Melichara). Od té víme ten rok návštěvy J. Haška 1915.K tomu natáčení televize v roce 1983 se vztahuje třetí z příloh – je to zápis do čtenářského deníku mého bratra, Oldřicha Síbka; podepsali se tam tehdy členové štábu v čele s Jiřím Wimmerem….První televizní pořad se jmenoval „Anabáze dobrého vojáka Švejka“ a druhý „Náš venkov“.

Václav Melichar byl mistr kolářský. Jako kolář byl znám a vyhledáván dalekým okolím.

Ze všeho z toho plyne, že předlohou pro onu hodnou babičku byla právě manželka pana Václava Melichara a Václav Melichar pro pantátu Melichárka. To, že si ho přebásnil na mručouna a nelidu, se nesmí  jeho potomci na Haška zlobit. On už Hašek takový byl. Mystifikace, v geniálním a lidském  vyprávění.

S přispěním Ivany Síbkové, Ivany Jonové a Jomara Hønsi


Rubriky: Švejk a Hašek | Štítky: , , | Napsat komentář

Za pana Drašnera


Můj  K. k. Untersuchungsamt konečně nalezl, kdo to byl v rámci pražské policie, pan Drašner, jak o něm píše Jaroslav Hašek v „Osudech dobrého vojáka Švejka:

Jak sem chodil policejní komisař Drašner na policejní prohlídku a prostitutky jak se ho bály a skládaly na něho písničky s obsahem opačným. Jak právě jednou zpívaly chórem:

Za pana Drašnera
stala se tu mela,
Mařena byla vožralá
a Drašnera se nebála.

Vtom přišel Drašner se svým průvodem, strašný a neúprosný. Bylo to, jako když střelí do koroptví. Civilní strážníci seřadili to všechno do houfu. I on, Švejk, byl tenkrát v tom houfu, poněvadž při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: „Mají na to povolení od policejního ředitelství?“

a také:
„…Poněvadž neměla knížku, tak ji při šťáře s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavřel, a Mestek měl po kšeftě.“


DrašnerDrašnera jsem nalezl v Adresáři královského
hlavního města Prahy a obcí sousedních z roku 1906. Já ho stále hledal jako policejního komisaře a on je veden mezi koncipisty, což byli úředníci i policisté na nižší služební úrovni, ale policejních zásahů –razií, šťár se účastnili.  Policejní pobytové přihlášky, které jsem nalezl toto také dosvědčují. První je z roku 1901, na které je uveden jako policejní koncipista, praktikant. Pobýval na Novém Městě Pražském č.p. 604 od roku 1901. je zde také datum narození 6.3.1877 a domovské právo do Nového Bydžova, kde se asi narodil. Tato přihláška též dokazuje že byl  v roce 1913 již policejním komisařem. asi v roce 1904 se oženil s Cili (Cecílií) Vackovou. V roce 1905 se jim narodila dcera Cecílie, ta však umírá v
roce 1905. Další policejní přihlášky doplňuji pro dokreslení jeho pobytů v Praze.

Další policejní přihlášky pana Drašnera Další policejní seznamy

Všimněme si však dalších jmen, které jsem v adresáři zvýraznil a která mají nějakou souvislost s Haškovým románem, nebo s jeho autorem :

Na stejné stránce je spolu s Ladislavem Drašnerem se nachází policejní ředitel Karel Křikava, dvorní rada. Hašek byl zatčen pro provokaci, jak to krásně popisuje Václav Menger: Vybral si zájezdní hostinec uValšů, kde bylo lacino a čisto. A protože byl už v ráži, zapsal se na přihlašovací lístek jako Ivan Feodorovič Kuzněcov, obchodník z Moskvy, a do rubriky „účel návštěvy“ napsal: „Revise rakouského generálního štábu“. Za několik hodin byl hotel obklíčen civilní i uniformovanou stráží a za chvíli nato vedl již Jaroslava jako špiona na rukou spoutaného celý kordon strážníků na policejní ředitelství. Jméno Karla Křikavy se objevuje o několik řádek níže:V tu dobu byla na ruských hranicích pro rakouskou armádu velmi vážná situace, tak vážná, že se hlavní štáb přestěhoval z Krakova do Těšína. A nejen to, ale i všechny státní úřady, tedy i pražské policejní ředitelství, se připravovaly na stěhování. Pražské policejní ředitelství se mělo přestěhovat do Mnichova. Z oken „čtyřky“ viděl Hašek s kamarády horečné přípravy. Obrovské bedny byly za dozoru samotného policejního ředitele Křikavy spěšně naplňovány balíky spisů. Stěhoval se především archiv. Hašek vylezl jak nejvýše mohl na okno a odtud křičel do dvora: „Pane policejní řediteli Křikavo, už jsou naši vojáci v Moskvě … ?“

Coby přednosta bezpečnostního oddělení je zde uveden Václav Olič, který vyšetřoval nejen vraždu spáchanou Aloisem Valešem ,o které se Hašek zmiňuje, když přivedli  Švejka k trestnímu soudu…K jednomu takovému pánovi přivedli Švejka k výslechu. Starší pán dobromyslného vzezření, který kdysi, vyšetřuje známého vraha Valeše, nikdy neopomenul jemu říci: „Račte si sednout, pane Valeš, právě je zde jedna prázdná židle.“ ale Václav Olič měl nemalý podíl na vyšetřování vykonstruovaného spiknutí tzv. Omladiny . Stejný název měl i anarchistický časopis, pro který Hašek v roce 1904 pracoval. Neméně zajímavá  je postava Karla Slavíčka, který později pracoval ve službách státní tajné policie a skutečně se uplatnil i ve službách policie Československé republiky společně se svým kumpánem Jaroslavem Klímou. Podrobněji o tom hovoří Zdeněk KárníkUsilovná snaha Klímy a Slavíčka stát se přijatelnými i pro službu v ČSR nakonec uspěla. Již v březnu 1919 se zástupce ministerstva vnitra ČSR dotázal, zdali během tamního vyšetřování vyšlo něco najevo, co by bylo na závadu dalšího využití vrchních policejních komisařů Karla Slavíčka a Dr. Jaroslava Klímy. Výbor 28. března odpověděl, že dává svolení „k prozatímní službě. Prozatímní proto, jelikož vyhledávání a vyšetřování není ještě skončeno. Tak bylo zpola vyhráno. Na základě dobrého zdání komise důvěrníků ze září 1919 byli oba vrchní komisaři přes různé časopisecké kampaně rehabilitováni.  Dr. Klíma nakonec udělal i velmi slušnou republikánskou kariéru, kdy  byl později jako jeden z nejzkušenějších československých policejních úředníků vyslán ve funkci zemského policejního prezidenta na Podkarpatskou Rus.

A takto o nich hovoří Jaroslav Hašek: Státní policie dodávala také na garnison materiál, pánové Klíma, Slavíček & Comp. Vojenská censura dopravovala sem autory korespondence mezi frontou a těmi, které doma zanechali v zoufalství. Sem vodili četníci i staré výměnkáře, kteří posílali psaní na frontu, a vojenský soud házel jim na krk za jich slova útěchy a líčení bídy domácí po dvanácti letech.

 

Potom je zde ještě jméno Demartini. ale tím jsem se již zabýval v článku Demartini & Demartinka .

 

Na dalších stránkach jsou zvýrazněna jména Ladislav Adamička,
byl údajně bratr hejtmana Adamičky od obou existují policejní přihlašky, kde
jsou v rubrice Charakter uvedena jejich povolání:

„To bylo za hejtmana Adamičky, to byl člověk úplně apatický. Když seděl v kanceláři, tu se obyčejně díval do prázdna jako tichý blázen a měl takový výraz, jako by chtěl říct: ,Sežerte si mě, mouchy.’ Při batalionsraportu bůhví na co
myslel. Jednou se hlásil k batalionsraportu voják od 11. kumpanie se stížností,
že ho nazval fähnrich Dauerling na ulici večer českým prasetem. Byl to v civilu
knihař, uvědomělý národní dělník. ,Tak se tedy věci mají,’ řekl hejtman Adamička tiše, neboť on mluvil vždy velice tiše, ,to vám řekl večer na ulici. Třeba zjistiti, zdali jste měl dovoleno vyjít z kasáren. Abtreten!’

Za nějaký čas dal si hejtman Adamička zavolat podavatele stížnosti.

,Je zjištěno,’ řekl opět tak tiše, ,že jste měl povolení vzdálit se ten den z
kasáren do deseti hodin večer. A proto nebudete potrestán. Abtreten!’

O tom hejtmanovi Adamičkovi se pak říkalo, že má smysl pro spravedlnost, milý
kamaráde, tak ho poslali do pole…“



Posledním mužem policejní branže, který měl cosi do činění s Jaroslavem Haškem
byl JUDr Jaroslav Klíma. Opět se o něm zmiňuje Václav Menger v přímé souvislosti
s oním Haškovým incidentem v roli Ivana Feodoroviče Kuzněcova, obchodníka z
Moskvy: „Vždyť jsem si to myslel, že je to něco takového! No jo, pan spisovatel Hašek!“ uvítal jej policejní komisař dr.J. Klíma. „Co vás to, prosím, napadlo v této těžké době dělat nám takové obtíže?“
Hašek mlčel a udiveně se rozhlížel. Když Klíma svou otázku opakoval, odpověděl
mu zcela nevinně: „Nepanimáju!“ (Nerozumím.) Trvalo to hodně dlouho, než Klíma, nepřestávaje na Haška dorážeti po dobrém i po zlém, dostal z něho souvislou
českou větu. Zněla : „Jako řádný rakouský občan a poplatník pokládal jsem za svou povinnost, přesvědčiti se v těchto těžkých dobách, jak funguje státní policie.“

„To jste nemohl říci hned?“ rozzlobeně vyhrkl ze sebe Klíma. „Abyste věděl, že
funguje dobře – – – osm dní!“

Opět se dochovaly dvě policejní pobytové přihlášky tohoto policejního úředníka, který se též podílel na procesu s Omladinou a nakonec byl „prospěšný“ i v Československé policii po roce 1918, jak jsem již uvedl ve spojitosti s Karlem Slavíčkem.


Rubriky: Švejk a Hašek | Štítky: | 2 komentáře

Lidskými hnáty zúrodníme lán

Lidskými hnáty zúrodníme lán

Acht Pferde oder achtungvierzig Mann.

 



Já jsem si vysvětloval tento Haškův verš z „Osudů dobrého vojáka Švejka“, jako poměr, jak správně pohnojit lán
lidskými či koňskými pozůstatky.

Hašek se však nechal inspirovat nápisem na transportním vagonu. Nápis, sice na německém vagonu je patrný na tomto obrázku vlevo: M.T.48M.6Pf. [což by mohlo být Militärisch Tracht 48Mann 6Pferde – Vojenský náklad 48mužů 6koní] .


Tak jsem doufal, že se něco o předpisu kolem počtu koní a mužů dozvím něco z muzeí a našich drážních úřadů. Odpověděli mi jen z ředitelství Českých drah a poslali mi ofocený předpis o popisu transportních vagonu, které sice potvrzují, že obdobně jako německé vagony, byly popisovány i vagony Rakousko-uherské monarchie, ale neřeší kolik bylo možno tohoto hnojiva naložit do konkrétních vagonů. Až bude  po rekonstrukci otevřeno Národní technické muzeum, tak tam s vnoučkem zajdeme a pokusíme se zjisti více. Bez zajímavosti není ani poměr 42 : 8 v úvodu kapitoly Přes Uhry:
Konečně se všichni dočkali toho okamžiku, kdy je nacpali do vagonů v poměru 42 mužů k 8 koním. Koním ovšem se jelo pohodlněji než mužstvu, poněvadž mohli spát vstoje, ale to nevadilo. Vojenský vlak vezl do Haliče opět novou skupinu lidí hnaných na jatky.

Rubriky: Švejk a Hašek | Štítky: , , | Napsat komentář

Demartini & DEMARTINKA

Čisté, útulné pokojíky zemského „co trestního soudu“ učinily na Švejka nejpříznivější dojem. Vybílené stěny, černě natřené mříže i tlustý pan Demartini, vrchní dozorce ve vyšetřovací vazbě s fialovými výložky i obrubou na erární čepici. Fialová barva je předepsána nejen zde, nýbrž i při náboženských obřadech na Popeleční středu i Veliký pátek.

Takto píše o panu Demartini Jaroslav Hašek, jež  se asi nechal inspirovat jménem vrchního komisaře Rudolfa Demartini, který žil na na Vinohradech, Mánesova ulice  1138 . S Haškem se určitě, s ohledem na Haškův vysoce kladný vztah k c. k. policii, několikrát setkali a určitě Haškovi toto jméno nedalo spát a použil ho v románu. V té době v Praze žilo necelých 250 nositelů jména Demartini, pro Čechy neobvyklého. Kdo chce, může si přečíst adresář policie z roku 1906, kde se vyskytují i další jména známá z románu např. Drašner, Adamička (bratr hejtmana Adamičky). Ale také Olič, který vyšetřoval vraždu v případu Valeš. Ten Olič, který vykonstruoval obvinění proti neexistující protistátní skupině Omladina. Ale také panové Křikava a Klíma, kteří Haška vyšetřovali, po vyhlášení mobilizace,  jako agenta Ruska.

Je ale také možné, že jeho inspirace byla v názvu usedlosti Demartinka, naproti které  Hašek přebýval, jak je patrné z policejního protokolu: Dne 9.2.1911 ve 3/4 na 2 v noci přestoupil novinový reportér Českého slova Jaroslav Hašek ……bytem na Smíchově č. 1125, zábradlí Karlova mostu,aby se odtud v sebevražedném úmyslu vrhl do Vltavy. Viz Haškova „Psychiatrická záhada„.

Dalším důležitým dokumentem potvrzující Haškův pobyt na tomto místě, je Haškova žádost o povolení provozovat jeho slavný „Kynologický ústav“.  Stejnojmenný název nese i jeho povídka a problematikou se zabývá i povídka „Můj obchod se psy“. Zahájení provozu tohoto ústavu je požadováno k datu 24.11. 1910, tedy dva a půl měsíce před pokusem o sebevraždu. Možná, že jedna z příčin byl neúspěch jeho „Kynologického ústavu“.

Nemyslím, že by název usedlosti Demartinka, byl v nějaké  přímé souvislosti se jménem toho tlustého pána, nebo s Rudolfem Demartini.

Více mi hlavou vrtá hlavou Haškův pobyt, který uvádí Radko Pytlík v „Toulavém Houseti“ k datu 4. 7. 1909, jako „Košíře (naproti remíze)“. Podívejte se na mapku: kde je košířská tramvajová remíza, a kde je Demartinka. Podle mého se jedná skutečně o dva nezávislé Haškovy pobyty v Praze.

A ještě mapka z roku 1840

A ještě něco k názvům košířských usedlosti. Ty vznikaly v době panování našeho osvíceného českého krále a císaře Karla IV, Lucemburského, otce vlasti, který uděloval práva zřizovat vinice do třech mil od města, s tím, že hospodářům propachtoval pozemky na zřizování vinic. Tak vznikaly usedlosti odvozené od jmen jejich hospodářů. V Praze se totiž nepilo jen pivo, ale i víno právě z těchto usedlostí, jejíchž vinice se rozkládaly na košířských a motolských stráních. Bohužel v dobách třicetileté války vinice postupně zanikali, protože došlo ke konfiskaci českého majetku a ten byl rozprodán, jak by se dnes vznešeně řeklo, zahraničním „investorům“. To byl osud i viničného domu Demartinka, který získal holanďan Van den Martin de Hoef-Huert. Odtud  Denmartinka, později Dommarlinka, Demartinka.

Přál bych nám Čechům, abychom znovu získali takového přísného, ale spravedlivého vladaře, jakým byl Karel IV.


Rubriky: Švejk a Hašek | Štítky: , | Napsat komentář