„Případ vašeho černocha Kristiána,“ řekl jednoroční dobrovolník, „třeba promyslit i ze stanoviska válečného. Dejme tomu, že toho černocha odvedli. Je Pražák, tak patří k 28. regimentu. Přece jste slyšel, že dvacátý osmý přešel k Rusům. Jak by se asi Rusové divili, kdyby zajali i černocha Kristiána. Ruské noviny by jistě psaly, že Rakousko žene do války svá koloniální vojska, kterých nemá, že Rakousko sáhlo už k černošským rezervám.“

Jak už jsme poznali Haškovy mystifikační vlohy, je zcela samozřejmé, že jsem se musel pokusit zjistit, spolu se svým přítelem Jomarem, jak to s tím Kristiánem v Praze bylo. Nevěřili jsme od počátku, že by si ho Hašek, nebo potažmo Švejk jen tak vymyslel.

        Nejprve jsme objevili kratičkou zmínku u Egona Ervina Kische v Mein Leben für die Zeitung 1906‑1925 [Můj život v letech 1906 - 1925] v Brief aus Trencsin‑Teplitz [dopise z Trenčianských Teplic]: Also stehe ich auf, nachdem ich genug gewonnen habe, und gehe ins Vorderzimmer und setze mich zu einem Tischchen und lasse mir vom Neger Christian (ja ja, dem aus dem Café Louvre und aus dem Café Parlament!) eine Schale Schwarzen bringen und lese die Blätter. [volně přeloženo: Tak jsem až poté, co jsem vyhrál dost, šel do přední místnosti a černoch Kristián (ano, ano, ten z Café Louvre a Café Parlament!) mi přinesl šálek černé a já si přečetl noviny.].

Tím bylo stvrzeno, že Kristián existoval a že dělal číšníka  v kavárně Louvre,která existuje dodnes na Národní, dříve Ferdinandově třidě. Při své nedávné návštěvě Prahy Jomar nelenil a navštívil Café Louvre, kde ukořistil letáček, ze kterého nám zaplesalo srdce, neboť tam byl tento článeček:

Máme tedy jeho  podobu i příjmení Ebenezer. Při troše štěstí, říkali jsme si, pomocí dnešní techniky bychom mohli najít nějaké další články. A zadařilo se. Bylo objeveno jak se do Prahy Kristián dostal (Národní listy 21.9.1905):

A ještě článek o jeho úmrtí (Národní politika 5.10.1924):

A z těchto článečků můžeme sestavit Kristianovo curriculum vitae:

Kristian  Ebenezer se narodil již jako svobodný občan dánského království (otroctví bylo zde zrušeno v roce 1848) kolem roku 1891, v černošské křesťanské rodině na ostrově Svatého Kříže (St. Croix), jež je součástí dnešních amerických Panenských ostrovů v Malých Antilách. Tehdy ovšem patřil ostrov dánské koruně. Rodiče mu poskytli základní vzdělání. Pro jeho znalost anglického a dánského jazyka si ho v jeho  dvanácti letech  oblíbili čeští inženýři z pražské Daňkovky, kteří na ostrově zřejmě stavěli továrnu na zpracování cukrové třtiny a kterým zřejmě posluhoval.

Chytré hlavičky, zlaté ručičky, to jsou čeští inženýři…….[Jára da Cimrman]

V roce 1903  s nimi přijíždí do Prahy, kde se v krátké době stává populárním číšníkem nejprve v Louvru pana Antonína Pelce a později jako vrchní číšník i v jiných pražských i mimopražských podnicích. Podlehl zřejmě  tuberkulóze počátkem října 1924  mlád, asi tříatřicetiletý.

Jaroslav Hašek Kristiána zcela určitě znal. „Přibásnil“ si ale  toho habešského krále i jeho vystupování v cirkusu na Štvanici.

Pro další badatele zde nastává další úmorná práce zjistit, zda měl náš černoch  Kristián nějaké potomky, zejména toho chlapečka, kerej byl úplně bílej. Také je nutné v budoucnu prověřit, zda  nebyl náhodou odveden  a čirou náhodou se skutečně nedostal s pěším plukem N28 do ruského zajetí.

P.S.

Jomar je šťastný a asi i trochu pyšný,  protože mi napsal: On byl pravy cerny skandinav! Jediny skandinav v Svejku, tak v tom dobe asi stale dansky obcan (skoro norsky obcan)! 

]]> http://jardaserak1.wordpress.com/2011/12/01/dansky_kristian_jediny_cerny_severan/feed/ 0 jardaserak1 cernoch_kristian_prospekt_louvre cernoch_kristian_21_9_1905_nar_listy cernoch_kristian_5_10_1924_nar_pol http://jardaserak1.wordpress.com/2011/06/25/419/ http://jardaserak1.wordpress.com/2011/06/25/419/#comments Sat, 25 Jun 2011 20:38:30 +0000 Jary da http://jardaserak1.wordpress.com/?p=419 Celý příspěvek →]]>

Václav Menger v knize „Lidský profil Jaroslava Haška “ píše o Haškově období kolem jeho vyhazovu ze „Světa zvířat“:

S Haškem to začínalo jít s kopce. Stával se znovu ošuntělým a hledal své nové přátele v kruhu lidí, jako byl Ferda Mestek de Poskal, populární pražská figurka, majitel jediného blešího divadla.

Jméno Mestek se v Haškově díle objevuje mnohokrát. Poprvé je to v povídkách „Tři muži se žralokem“ a „Reelní podnik„, kde formou vyprávění vlastních zážitků Hašek přibližně charakterizuje, jaký asi Mestek byl. Později tuto pražskou postavičku dokresluje  Švejk ve svém vyprávění v arestantském vagoně, při cestě vlakem do Brucku nad Litavou:

Jednou před lety byl v Praze nějakej Mestek a ten vobjevil mořskou pannu a ukazoval ji na Havlíčkově třídě na Vinohradech za plentou. Ve plentě byl otvor a každej moh vidět v takovej polotmě prachvobyčejný kanape a na něm se válela jedna ženská ze Žižkova. Nohy měla zabalený do zelenýho gázu, co mělo představovat vohon, vlasy měla natřený na zeleno a na rukách rukavice a na nich přidělaný ploutve z papenteklu, taky zelený, na hřbetě měla provázkem upevněný nějaký kormidlo. Mládež do šestnácti let tam neměla přístupu a všichni, kterým bylo přes 16 let a zaplatili si vstupný, moc si libovali, že ta mořská panna má velikou zadnici, na který byl nápis ,Na shledanou!’ Co se týká ňáder, to nebylo nic. Házely se jí až na pupek jako utahanej flundře. V sedum hodin večer pak Mestek zavřel panorámu a řek: ,Mořská panno, můžete jít domů,’ vona se převlíkla a v deset večer už ji bylo vidět chodit po Táborskej ulici a zcela nenápadně každýmu pánovi, kterýho potkala, říkat: ,Hezoune, šel si to zafilipínkovat.’ Poněvadž neměla knížku, tak ji při šťáře s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavřel, a Mestek měl po kšeftě.“

Dochovaly se tři  policejní přihlášky se jménem  Ferdinand Mestek, o kterých lze, téměř s naprostou jistotou, že se jedná o toho „našeho“ Mesteka. Na všech je datum narození 1858. Na druhé je datum upřesněno na 30.6. 1858. Otec Václav byl krejčí [Schneidergesell] a rodina měla domovské právo v  Mníšku pod Brdy. Mestekovi původně žili v Poskalí , kde se asi Ferda narodil. Svědčí o tom poznámka na prví přihlášce  „1859 Podskal“ [pražské Podskalí]. Možná je to jeden z důvodů, že si  vymyslel ten šlechtický přívlastek k jeho příjmení:Mestek de Podskal. U Ferdinandova jména je též poznámka Goldarbeiter. Domnívam se, že se tedy Ferdinand  vyučil zlatnickém řemeslu. V Podskalí ale Mestekovi žili jen do roku 1861, kdy se přestěhovali  na Staré Město pražské (tehdy Praha I).

Druhá přihláška je zajímavá nejen tím, že je zde Ferdovo přesné datum narození, že se oženil s Annou rozenou Huf,  ale mezi profesemi, které se mi zatím nepodařily všechny přečíst, je napsáno Imresarior, tedy Impresário – divadelní podnikatel. Podle rukopisu lze vysledovat i období kdy tuto činnost vykonával a kde bydlel: 

9. 2. 1907 Nové město 1158, dnes Petrská ulice č.p. 1158

15.1. 1908 Nové město 287, dnes Karlovo náměstí č.p. 287, č.or. 18. poté žil krátce kdesi na Starém městě a v roce 1909 asi dva měsíce v Palackého ulici v Holešovicích (dnešní Partyzánská).

8.12. 1909 opět Nové Město 382, PODSKAL STRASSE, dnes roh Rašínova nábřeží a Dřevné ulice, stále s č.p. 382 a č. or. 2. Tady je druhá a pravděpodobnějši možnost původu onoho přívlastku de Podskal.

Domnívám se, že právě v období těch dvou let 1908 a 1909, prožité na Karlově náměstí a v Podskalí je čas, kdy Mestek provozoval onen „Reelní podnik“ a kdy  se s Jarouškem Haškem mohl potkávat.

Když Hašek píše v povídkách  i románu jako o Mestkovi – nebožtíkovi, má pouze poloviční pravdu. Ferdinand Mestek zemřel 16.6. 1916. Dochoval se v AHMP pozůstalostní spis, signatura A VII 765 / 1916, karton 255, kmen. spis č.8. Z tohoto dokumentu je jasné, že Mestek zemřel nemajetný ve věku 83 let (tady asi bude chyba ve špatně přečteném textu, protože Mestek se narodil v roce 1858 a v roce 1916 mu bylo 58 let). Je zde uvedeno povolání  číšník (což je uvedeno i na třetí policejní pobytové přihlášce:Gastwirth)  a jeho poslední bydliště bylo na Novém Městě pražském č.p. 1454. Bohužel jsem toto popisné číslo již nenalezl. Nejbližší číslo 1452 jsem nalezl Na Bojišti, přibližně naproti hospody „U Kalicha“. Mohl tedy být i číšníkem v této hospodě.  

V článku, který jsem nalezl na webu, Jak si Pražané užívali poutí a zábav ,  a kde autorka víceméně cituje pouze z „Reelního podniku“ je  dokonce fotografie Ferdy Mestka de Podskal z archivu autorčina. Bylo by hřích ji zde nepublikoval.

V  německé Bohemii jsem nalezl dva fejetony Egona Ervina Kische o Ferdovi Mestek de Podskal, které by určitě stály za přeložení. To je ale  na mě moc. Kdyby se toho chtěl někdo ujmout…..? Tak tady jsou k dispozici:

Bohemia 5. 7. 1914  „Mestek sucht Presonal“

Bohemia 19. 7. 1914 „Aus der Geheimnissen eines Flohtheatres„  

Když jsme, jako národ, nebyli schopni postavit Haškovi a Švejkovi kamenné muzeum, bude mít alespoň virtuální.

Cituji část mailu, který jsem z  NK obdržel. V současnosti probíhají smluvní  jednání.

Vazeny pane Seraku

vybrali jsme Vami vydavane stranky Virtualniho muzea Jaroslava Haska a Josefa Svejka http://www.serak.cz/Svejk pro zarazeni do reprezentativniho vzorku ceskeho webu s cilem jejich dlouhodobeho uchovani pro budouci historicke a vyzkumne ucely……  v ramci projektu Narodni knihovny CR WebArchiv http://www.webarchiv.cz

Spoluprace s nami Vam prinese:

- zarazeni do vyberoveho archivu ceskych webovych zdroju vyznamnych statnich i soukromych instituci s potencialni historickou, kulturni, vyzkumnou nebo jinou informacni hodnotou,

- uvedeni v seznamu spolupracujicich vydavatelu na strankach www.webarchiv.cz vcetne odkazu na Vase stranky,

- jistotu, ze obsah Vaseho webu bude nekolikrat rocne archivovan a zustane uchovan i pokud bude v budoucnu cinnost stranek ukoncena,

- zaznam o strankach se stane soucasti katalogu Narodni knihovny a bude zarazen do Ceske narodni bibliografie,

- logo „Stranky archivovany Narodni knihovnou CR“, ktere muzete umistit na Vase stranky.

Vážená paní starostko,

chtěl bych se Vám svěřit s problémem, který tíží hlavně obyvatele Dolní Liboce. Stále přetrvává stav, kdy se postupně likvidují původní stavení a na jejich místě a na dosud nezastavěných parcelách se staví nové objekty, které zcela narušují vzácnou, malebnou a z minulosti zachovalou původní zástavbu.

Četl jsem ve Vašem rozhovoru: Do Prahy 6 jsem přišla v roce 1963, když jsem sem přijela studovat a bydlela jsem na kolejích. Řadu let bydlíme v domečku na Petřinách, kde se mi to moc líbí. Krásná je třeba obora Hvězda, kam často chodíme s vnučkami nebo jen sami s manželem a holemi pro Nordic Walking. Z toho usuzuji, že budete mít osobní a citlivý vztah i k okolí Hvězdy, v oblasti bývalé historické osady Dolní Liboce.

Já jsem se přistěhoval na Prahu 6 Petřiny rovněž v roce 1963 z Pankráce. To ještě byla periferie se svými charakteristickými stavbami a dělnickými kolonkami. Vše muselo ustoupit panelovému sídlišti Pankrác I a II. My jsme byli donuceni opustit náš vlastní dům a přestěhovat se do paneláku na Petřiny. Jako patnáctiletému, se mi to moc líbilo. Nové prostředí, čistý byt s topením a teplou vodou, nové kamarády.  Bylo mi jedno, že lidé, kteří zde žili před výstavbou, potkal stejný osud v jakémsi vyšším zájmu a museli se stěhovat třeba do malešických paneláků, zatímco  původní  malešické usedlíky odstěhovali pro změnu třeba na Antala Staška. Bylo mi jedno, když se dole v Liboci začalo s „modernizací bytového fondu“, bourali se celé ulice v oblasti křižovatky Ruzyňské Litovické a Pavlovské, postupně mizely libocké statky. Proč to všechno povídám? Už jsem od té doby přece jenom zestárl a už mi takové věci jedno nejsou. Jak jsem se hluboce mýlil, když jsem si myslel, že direktivní řízení socialistické výstavby zmizí a lidé si začnou vážit hodnot zanechaných našimi předky, budou pečlivě zvažovat jakýkoliv zásah do krajiny, urbanistiky. Bezohlednost k těmto hodnotám přetrvává, ba co víc narůstá. Myslíte si, vážená paní starostko, že jsem poněkud pesimistický či zatrpklý? Pokusím se Vám vysvětlit, že tomu tak není, jen chci bránit urbanistické a krajinné hodnoty naší drahé Liboce. Oproti pozitivním aktivitám, jako je rekultivace rybníčku ve Hvězdě, rekultivace Litovického potoka, vzorově přestavěný bývalý Šestákův statek č. p. 7, (kde byla zachována jak proporcionalita, tak celkový vzhled stavení), či architektonické řešení domu po bývalém Kučerově hostinci, jsou zde značné negativní aktivity, které ráz Liboce nenávratně poškozují.  Navždy zmizelé statky č. p. 12 a č. p. 13 byly necitlivě nahrazeny modrými monstry, která svoji architekturou porušují celkový ráz okolí „Brůdku“. Majitelé úmyslně zanedbávají kdysi krásné a pyšné vily jako je Schubertova a Eysseltova.

Aby nedošlo k další nevratné chybě, nemohu mlčet k zamýšlené výstavbě novostavby na parcelách č. 194/2, 194/3, 198/1. Zde má stát sklobetonová stavba, která se zcela vymyká charakteru domkářské Liboce v okolí ulic Úzká a V domcích. Přikládám panoramatickou studii, jak bude tato stavba na úpatí svahu pod Hvězdou „vynikat“.



Zůstal mi rozum stát, když jsem mimo jiné četl v Územním rozhodnutí Vašeho úřadu:

….Architektonické ani urbanistické hodnoty území nebudou navrženou stavbou poškozeny, neboť ani z dálkových pohledů nenaruší dostatečně horizontálně i vertikálně členěná stavba panorama Liboce, nebude bránit v pohledech na významné charakteristiky území, ani výrazně nezasáhne do struktury soliterní zástavby libocké stráně. Stavba nemá vliv na krajinný ráz…….

…..Ve svém posouzení se stavební úřad ztotožnil i s názory památkářů a ochrany životního prostředí MHMP, kteří vydali k záměru kladné stanovisko….

… Tato zástavba moderního typu se zásadně výškově nevymyká okolí, prorůstá původní historickou zástavbou Liboce a je nezvratným důkazem vývoje městské urbanistické struktury…..

V odvolacím řízení, vydal pražský magistrát Rozhodnutí, ve kterém se konstatuje:

Stavební úřad posoudil záměr na základě znalosti místa. Panoramatické zakreslení stavby do stávající zástavby, perspektivy, axonometrie apod. zpracovává žadatel pouze na zvláštní požadavek stavebního úřadu. Stavební úřad vzhledem ke znalosti místa stavby, jak je popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tyto zákresy nepožadoval.

Nejsem proti zástavbě uvedeného pozemku, ale zneklidňuje mě, jak oficiální místa tvrdošíjně zastávají názor, že stavba je oním nezvratným důkazem vývoje městské urbanistické struktury. Mám z toho nepříjemný pocit, jako by se činila z nouze ctnost.

Zejména mě však zneklidňuje ještě jedna skutečnost. Tato stavba má mít dvě podzemní podlaží. To bude vyžadovat značný rozsah zemních prací prováděných ve skalním, zřejmě pískovcovém podloží. Nedaleko odsud, je pod ulicí V Domcích vedena sběrná štola bývalého hradního vodovodu – Královka. Zarazilo mě, že se nikdo nezabýval vlivem této stavby na možné trvalé poškození pramenů, které jsou zdrojem vody pro tuto štolu. Ta voda tam teče již z dob panování císaře Rudolfa II. I když štola již neslouží jako zdroj pitné vody pro Pražský Hrad, nedovolme znehodnocení významu této historické a technické památky nevratným poškozením pramenů, které mohou vést právě z tohoto pozemku plánované výstavby.

Vážená paní starostko, možná, že Vám čas dovolí procházku kolem Libočáku, odkud je krásný pohled na dosud nezkažené panorama pod Hvězdou. Projděte se uličkami V Domcích a Úzkou. Stojí to za to. Provedl jsem tudy i své přátelé z Norska a Ruska. I oni byli překvapeni malebností staré zástavby a fotili a fotili.

Krásných zákoutí a pohledů neustále ubývá. Vždyť i svah pod Petřinami nad rybníkem nezůstane bez narušení novými stavbami. Jedna stavba již započala a na vedlejším pozemku se provádí, zřejmě nepovolené, podezřelé kácení.

Možná to budete Vy, která pomůže zachovat krásnou Liboc pouze s citlivými zásahy. Stránky o Liboci, na které odkazuji v textu, připravuji ve spolupráci s ostatními libockými fandy, kterým není osud Liboce lhostejný. Je to náš příspěvek budoucím generacím.

Přeji Vám, paní starostko, hodně úspěchů ve Vaší funkci

Jaroslav Šerák

Praha 6, Liboc

Zasláno e-mailem dne 16. 3. 2011

Zveřejněno v prostoru Jardy Šeráka

Když Švejka přivedli, požádal ho ve vrozené jemu roztomilosti, aby si sedl, a řekl:

„Tak vy jste tedy ten pan Švejk?“

„Já myslím,“ odpověděl Švejk, „že jím musím být, poněvadž i můj tatínek byl Švejk a maminka paní Švejková. Já jim nemohu udělat takovou hanbu, abych zapíral svoje jméno.“

Hledání Josefa Švejka v archivech

Úvodem

14.3. 1921. Už to bude celých dlouhých devadesát let, kdy Jaroslav Hašek spolu s Frantou Sauerem vydávají vlastním nákladem první sešit s Osudy dobrého vojáka Švejka. A od těch dob se honí čtenářstvu hlavou otázky: „Žije, nebo žil ten Švejk?“ „Byl sluhou u obrlajtnanta Lukáše a kam se poděl?“ „Kde se s ním Hašek setkal?“ „Nebo je Švejk pouhým produktem Haškovy fantazie?“ Na všechny tyto, a další otázky, lze odpovědět záporně i kladně, jako na většinu otázek kolem osoby Jaroslava Haška i jeho románu. Pokusím se to celé objasnit právě na postavičce našeho dobrého vojáka Švejka.

Švejk – to není zrovna běžné jméno. V telefonním seznamu Zlatých stránek jsem objevil pouhých deset nositelů, nositelek, tohoto slavného jména: po dvou v Kolíně, Ostravě, Vysokém Mýtě, po jednom Karlových Varech, Mladé Boleslavi, Pardubicích a obci Třibřichy. V Praze ani jeden. Jak tomu bylo v dobách starého mocnářství, v dobách, ze kterých nám zbylo tolik dokumentů, je možné po ledačem zapátrat. Nelze však pátrat jen po jménu Švejk. Musíme si uvědomit, že téměř každý ouřada byl Němec, a že úřední řečí byl hlavně německý jazyk. Proto je nutné hledat i různé další podoby tohoto jména: Šwejk, Schwejk, Schvejk, Sswejk, Ssvejk, ale i varianty odvozené od 2. pádu Švejka, Šwejka…., protože ženy jsou uváděny ne ve tvaru Švejková, jak jsme zvyklí dnes, ale běžně se právě používal tvar 2. pádu – např. Marie Švejka (koho žena?). Z toho často vznikaly zmatky, že potomci, kteří by se jinak  jmenovali Švejk, se nezřídka psali Švejka. Vrhnul jsem se hlavně na policejní pobytové  přihlášky uložené v Národním archivu ČR, které jsou digitalizovány, takže lze bádat z pohodlí domova. Bylo nalezeno celkem 18 listů s různými variantami jména Švejk.

Původ jména

Než začneme rozebírat jednotlivé přihlášky a hledat toho Švejka, který inspiroval Jaroslava Haška, rád bych se zmínil o pátrání po původu jména. V NKP jsem nalezl publikaci Antonína Kotíka z roku 1897 s obsáhlým názvem „Studie ku poznání příjmení československých, jejich hojnosti, rozmanitosti a namnoze zvláštního rázu a s pokusem o vysvětlení jich původu a smyslu.“ V této publikaci na straně 53 uvádí autor o původu jména Švejnoha toto: švej není nic jiného leč šují (levý a tedy nepravý, křivý, kosý); švejnoha tedy – křivonohý. Ostatní jména jsou nesložená, pocházejíce z jednoduchého švej s příponami ….-ka (švejka)...Tak lze vysvětlit i původ tvaru s příponou -k (švejk). Ve Vokabuláři jsem výraz švej ani šují nenalezl. Ostatní práce zabývající se původem českých příjmení uvádějí stejný původ jména, vycházeje zřejmě z  práce Antonína Kotíka.  Ještě by mohl být původ v německém základu slova schweig – mlč, od kterého jsou odvozena slova vyjadřující slova  tichý, nemluvný, mlčenlivý (když jsi tichý, nemluvný, může to okolí chápat jako křivost, neupřímnost). Ale to je jen moje amatérská úvaha. K povídavému a upřímnému vojákovi se ani jedno nehodí, ale příjmení vzniklé po charakteristických znacích předků si člověk nevybírá.

Eliminace

Abychom se v tom lépe vyznali, musíme si udělat trochu pořádek. Pokusíme se v prvním kole vyloučit ty švejkovské rodiny, které se s největší pravděpodobností nemohly s Haškem setkat. I když to s jistotou nemůžeme tvrdit nikdy, s ohledem na Haškův bohatý společenský život a jeho literární popularitu.

Švejk Josef  jako obchodník se dřevem

18.8.1890 1517/II [Praha, Nové Město, Salmovská], 11.1.1892 376/III [Praha, Malá Strana, Karmelitská], 1.12.1898 293/III             [Praha Malá Strana, Maltézské náměstí] ,23.2.1900 442/III [Praha Malá Strana, Vítězná, dříve Chotkova], 6.7.1907 1280/II [ Praha Nové Město, Řeznická]; Švejka Josef, ????, *1847; Josefa geborene Čermák, Gattin, *1859;Ullerich, Sohn, *1876; Josef, Sohn, *1878; Anna, Tochter *1881; Emilie, Tochter, *1892. Salmovskou ulici znal Jaroslav Hašek velmi dobře.  Nedaleko odsud, ve Štěpánské 542,  žil v letech 1891-93 a 1897 – 1899. Nedaleko v Lipové 1479 žil v roce 1893-94. Jak píše Václav Menger, prožíval zde i své první studentské lásky. A také  Salmovské věnuje jednu kapitolu svého románu. Proč si ale myslím, že to není námi hledaný dobrý voják? Protože v roce 1890 bylo Haškovi pouhých sedm let. Mohl se ale znát se synem Josefem Šejkem, kterému bylo 12 let. Určitě chodili do jedné školy. Ale pouhé dva roky, kdy se možná znali, nemohly mít hlubší význam pro vytvoření profilu románového Švejka. Asi se už nesetkali ani v době, kdy Švejkovi bydleli v Řeznické ulici a Hašek v poměrně vzdálené Milešovské a Čelakovského [dnes Jana Masaryka]. Ale kdož pak ví.

17.6.1892, Dejvice 189? [špatně čitelné. Dejvická, dnes nový dům], 29.2. 1894, Dejvice 205 [Nad Komornickou, ale ulice vznikla až v roce 1935]; Schvejka Josef  *1847, Holtzhandler [obchodník s dřívím]; Josefa, Gattin, *1853; Oldřich, Sohn * 1876; Josef, Sohn *1878; Anna, Tochter * 1881

Stejná rodina jako v předešlé přihlášce, pouze chybí syn Josef. Už mu bylo 24 let, mohl se odstěhovat? Byl na vojně? Objevuje se až na přihlášce z roku 1904 z Bubenče. Dejvice ovlivňují Haškův život až když se rozejde se svou ženou Jarmilou rozenou Mayerovou, která se po narození syna Richarda přestěhuje k rodičům do Dejvic. To ale bylo až v roce 1912.

17.11.1899; 774 Sm [Praha Smíchov,Tomáškova]; Švejka Josef, Holzhändler, *1847;Josefa, Gattin *1854; Oldřich, Sohn *1876; Josef, Sohn *1878; Anna, Tochter *1881; Emilie, Tochter *1891

Ke Smíchovu měl Hašek kladný vztah. Vždyť zde zakládal s Jarmilou jejich kynologický ústav. Tady měl i psinec. Na Smíchov jezdil k Fričovi do vily Božínky. Ale to všechno zde bylo až za nějakých deset let.

26.5.1902 Vinohrady 464 [Francouzská, na místě je dnes nový dům z cca 1940], 29.11.1902 Vinohrady 793 [Budečská];Švejka Josef, obchodník s dřívím * 1847;Josefa rozená Čermáková *1853 manželka; Oldřich *1876, Anna *1881,Emilie 1891

Opět stejná rodina, tentokráte na Vinohradech a opět bez syna Josefa. Tady se Jaroslav mohl setkat se starým pánem, kterému bylo 55 let, kdežto Haškovi pouhých devatenáct. Hašek žil, v tentokrát nedaleké ulici  Čelakovského [dnes Jana Masaryka]. Jejich cesty s opět setkaly, ale  jen nakrátko, když Švejkovi bydleli v Budečské, tedy nějakých dvě stě metrů od Jaroslava Haška.

9.9.1904 Bubeneč 165 [dnes Pětidomí],12.9.1905 Bubeneč 121[Čechova]; Josefa Švejková *1854 vdova, soukromnice; děti Josef *1878, Anna *1882, Emilie *1891
Na této přihlášce opět stejné rodiny se objevuje syn Josef, ale mizí starý pán. Zemřel. Pokud vím tak k Bubenči Hašek neměl žádný vztah. Za povšimnutí stojí, že se rodina stěhovala pětkrát, během čtrnácti let. Připomíná to věčné stěhování rodiny Haškových,  zejména Kateřiny a dětí, z finančních důvodů.

Totéž platí i o této přihlášce. Týká se opět stejné rodiny, ale už syna Oldřicha.

4.12.1905 Bubeneč 243 [Čechova];  Švejka Oldřich, obch. s dřívím, *1876; Emílie rozená Frodlová, manželka.

6.8.1914, VII [Holešovice V Hájích, dnes V Háji]1070; Švejka Ullrich *1876,Holzgeschäft [obchodník se dřevem]; Franzicka g.[geboren] Hlaváček*1878;Sohn [syn] Ullrich*1904

A toto je poslední svědectví o rodině Josefa Šejka, obchodníka se dřevem, který asi nebyl inspirací Jaroslavu Haškovi,  i když se jeho cesty po Praze křížily s cestami  příslušníků této rodiny Švejkových – obchodníků se dřevem.

Švejk soustružníkem

20.8.1882 Praha I, 821 [Staré Město, nenalezeno],1.4.1889 Praha V,162 , 7.3.1891 Praha V, 240 [Josefov, obě čísla již neexistují] Josef Schwejka, metall????; *1851 Terezie geborene Pernet *1860, gattin; Aloisia *1882,†8.4.1889, Tochter

Tak nějak se mi nedaří přečíst tento záznam, hlavně povolání, kde jsem přečetl jen Metall. Proto jsem tohoto Josefa Schwejka zařadil mezi obráběče kovů. Z našeho hlediska je tento záznam bezvýznamný, protože tento Josef Schwejk zemřel v roce 1889, tedy v době, kdy je  Hašek v 1. třídě základní školy.

4.3.1908 Ž. 342 [Žižkov, Koněvova, 1872-1940 Poděbradova], 13.8.1910, 814/VIII [Libeň Pod Hájkem do r. 1904 Šafaříkova],13.3.1911, 891/VIII[Libeň nenalezeno], 21.8.1912, 863/VIII [Libeň Hejtmánkova 1906 -1940 Dalimilova] ; Švejk Josef Metalldrechsler [soustružník kovů]*1872; Božena geb.[geborene] Popelka, Gattin *1877; Kinder Miroslava *1898, Vladimír *1903

Zde se jedná o další rodinu Josefa Švejka, soustružníka ze Žižkova a Libně.

22.8.1908 K.495 [Karlín, Březinova, 1906-1940 Rokycanova],22.2.1909 K.110 [Karlín, Sokolovská, 1841- 1948 Královská], 20.11.1909 K. 504 Poděbradova [Karlín, dnes Šaldova]; Švejk Josef, soustružník kovů *1872; Božena roz. Popelková, manželka, pomocnice ku porodu *1877; dítky Miroslava *1898, Vladimír *1903

Stejná rodina tentokráte z Karlína. Nabízí se otázka, zda tento Josef  nemá nějakou souvislost s polním kurátem Katzem, ke kterému dobrý voják dovedl opilou eskortu a který svého času v Karlíně v Sokolovské ulici, tehdejší Královské, podle románu, žil. Je to však velmi nepravděpodobné. Vzhledem k neustálému stěhování rodiny.

8.5.1910 Žižkov 1159 [Domažlická]; Švejk Josef, soustružník *1878; Božena roz. Popelková, porodní babička;děti Miroslava *1898, Vladimír *1903

Opět stejná rodina, tentokráte na Žižkově.

13.8.1910 814/VIII [Libeň Pod Hájkem],13.3.1911, 891/VIII [Libeň nenalezeno], 21.8.1912, 963/VIII [Libeň Kurta konráda, do roku 1940 Grégrova] Švejk Josef Metallschloser *1872; Božena geb. Popelka, Gattin *1877; Kinder Miroslava *1898; Vladimír *1903

Stejná rodina se přestěhovala do Libně.

Tady končí stopa po pátrání ve věci Josefa Švejka, soustružníka kovů. Jaký byl jeho další osud se lze jenom domnívat. Je pravděpodobné, že se zúčastnil bojů ve světové válce. Přežil její masakr?

Než se dostaneme v pátrání po Josefu Švejkovi do finále, doplním pro  úplnost  ještě poslední policejní přihlášku se jménem Švejk, která stejně jako již shora uvedené přihlášky nemá, s největší pravděpodobností, nic společného s Haškovým Švejkem:

27.6.1905 Praha I 807 [Staré Město, Anežská],8.2.1906 Praha VII Na Maninách 796 [Holešovice]; Švejka Aloisie geborene Teytz, Handelmanns? [obchodnice?] *1879

Přihořívá?

31.1.1913 Praha II 667 Hopfenštokova [Nové Město, dnes Navrátilova]; Švejk Stanislav, Abslovent d. Techn. Hochschule, ledig [svobodný] * 1890 ve Svaté Kateřině

Stanislav Švejk  byl od Haška mladší o 7 let. Hašek se nedaleko bývalé  Hopfenštokovy ulice narodil ve Školské ulici.. Chodil do školy ve Štěpánské. Ale právě ten věkový rozdíl vyvrací to, že se oba kdy setkali. Stanislav byl ale synem Josefa Švejka (*1865) a ten byl v roce 1907 zvolen za agrárního poslance do říšské rady a zde se asi opravdu činil. Výčet jeho hloupostí je zaznamenán v časopise Právo domova ze dne 14.2.1913. Poslanec Kalina označil tohoto Švejka za skvrnu české delegace. [Hodík, Encyklopedie pro milovníky Švejka, odkud je i fotografie]. Řada badatelů se domnívá, že právě blbost tohoto politika jej předurčila k obrazu našeho dobrého vojáka. Domnívám se, že tomu tak není, protože blbost politika může být předobrazem zase jen pro blbého politika a ne pro prostého obchodníka se psy, či důstojnického sluhu. Každý k svému.

Švejkovi z okolí hospody U Kalicha

Rodina jakéhosi Josefa Roskovce, který se oženil s Marií Švejkovou. Toto je první důkaz, že v okolí hospody U Kalicha Švejkovi žili. Jednak to bylo na adrese Ke Karlovu 461 , což je v podstatě za rohem. Původní dům byl asi zbořen, protože sloh nového domu odpovídá stavbám okolo roku 1930. Na této adrese žila také i Švejková Anna *1876 (viz další přihláška), to mohla být příbuzná této Marie. Rodina také bydlela na adrese Na Bojišti 463 . To je dům hned vedle hospody U Kalicha. Zde žila i rodina Pavlíny Jandové rozené Švejkové a hlavně Kateřina Švejková  se svými dětmi Josefem a Jindřichem viz poslední přihláška.

14.4.1880 až do 8.1.1883 Praha II, Sokolská 1264,1497, 1492. čislo 1458 nenalezeno.23.9.1883, 461/II Ke Karlovu, dříve U Karlova, 3.2.1908 463/II Na Bojišti; Roskovec Josef, Gürtner [páskař?] *1842, Marie geb. Schwejka *1841; Franz *1872, Josef * 1875

6.9.1898 461/II [Praha II, Nové Město, Ke Karlovu, do roku 1940 U Karlova]; Schwejka Anna, ???arbeiterin, *1876,†6.10.1898. Pocházela ze Žiželic u Chlumce nad Cidlinou, stejně jako Kateřina Švejková viz poslední přihláška. Vzhledem k věku asi byla Anna dcerou Kateřiny a starší sestrou Josefa Švejka a Jindřicha Švejka.

23.9.1909 Praha, Nové Město 463 [Na Bojišti ]; Janda Rudolf, ???, *1884; Paoline geborene Švejka, *1887 viz 17

poznámka:dříve Praha II č. 10 nové Na Bojišti;3.2. 1910, Koš. 255 [ Praha 5, Košíře, Plzeňská č.o.163] Janda Rudolf, obuvník, *1884; Pavlína roz. Švejková, manželka * 1887

Tady je pozoruhodné, že Jandovi se přistěhovali do Košíř v roce 1910. To zde měl Hašek nedaleko svůj Kynologický ústav Možná že se s Jandovými seznámil až tady, možná, že se znali už s Pavlínou dříve a přes ní se dostal k Josefovi, kdo ví.

Hoří?

Bez zajímavosti není pozůstalostní spis v AHMP Sig. D V 422 / 1926, kar. 361: Jedná se o pozůstalost Anny Švejkové, bytem Na Bojišti 463, žena vrchního číšníka, zemřela 23. 6. 1926 ve věku 47 let ( *1879) . Tady je velká pravděpodobnost, že ten vrchní Švejk pracoval vedle svého bydliště, v hospodě U Kalicha. Mohl tedy  Jaroslava Haška inspirovat. Až půjdu do archivu, tak ten pozůstalostní list prostuduji.

13.6.1912 Wallstatt  [místo u hradeb] 463/II [Na Bojišti] ; Švejka Kateřina, * 1853, Private, led. [ledig - svobodná]; Josef, *1892; Heinrich [Jindřich] *1896

Pátral jsem v matričních indexech narozených farnosti Svatého Apolináře po jménu Švejk, ale neúspěšně.

Tady tento Josef Švejk je můj největší favorit , podle kterého Hašek svého románového hrdinu asi pojmenoval.

Moje důvody?

• Byl Haškovým vrstevníkem (Hašek byl starší o 9 let)
• Bydlel hned vedle hospody U Kalicha
• V roce 1968 se objevil v časopise Květy ( musím dohledat) článek mně neznámého autora J.R. Veselého, který připomněl existenci tohoto reálného Josefa Švejka a připojil i fotografii z rodinného alba. Hašek se s tímto Švejkem měl seznámit v roce 1911. Podle J. R. Veselého byl pekařem,  zúčastnil  se i bojů v 1. světové válce, narodil se v r. *1892, byl i na Haškově pohřbu, zemřel v roce 1965. Na článek navazuje práce Sergeje Nikolského v časopise Česká literatura 4/1988, který rovněž musím prostudovat. J.R. Veselý asi nepracoval s archiváliemi, ale zřejmě to napsal dle přímého vyprávění Josefa Švejka.

Tak toto je zatím vše, co jsem o Švejcích v Praze vypátral. Jakmile něco dalšího zjistím, tak to sem doplním.

Pokračování příště

Povídání o Frantovi Strašlipkovi

František Strašlipka byl skutečným sluhou o nadporučíka Rudolfa Lukase, velitele 11. marškumpanie, se kterou i Hašek odcházel na frontu jako ordonanac. Na fotografii, která pochází právě z této doby a je asi pořízena někde na jejich cestě na haličskou frontu,  je František uprostřed s cigaretou a vpravo je Jaroslav Hašek označen křížkem na noze.

Na Wikipedii jsem četl, že se Hašek a Strašlipka seznámili již před první světovou válkou. Strašlipka prý navštěvoval Hostinec U kalicha poměrně často, neboť zde pracoval jeho přítel, Josef Palivec, jako pomocný číšník. Jsou to konstatování, která lze již jen těžko ověřit. Píše se zde také, že byl před válkou cihlářem v Hostivici. Asi ani toto není přesný údaj, jak se pokusím vysvětlit dále. Je velmi pravděpodobné, že František Strašlipka byl pro Haška inspirací svým jednáním a upovídaností. Vždyť čteme li Haškovy první pokusy v povídkách o Švejkovi, tak si musíme všimnout, že  zde Hašek ještě nepoužívá ono Švejkovské „…to já jsem znal jednoho, kterej….“ a  tato různá Švejkova vyprávění a přirovnání dávají románu tu správnou šťávu.  A právě tak skvěle prý uměl vypravovat a přirovnávat i František Strašlipka.

Kdysi mně pan Šebela poslal výstřižek z Obrany lidu, která vyšla 30. 6. 1966 a v níž byl obsáhlý článek „Kdo byl Josef Švejk“ od Zdeňka Matouška. Pokusím se vybrat to hlavní, zejména z vyprávění sestry Františka, tehdy již osmasedmdesátileté Barbory Žáčkové a dalších sourozenců.

Strašlipkovi pocházeli z Hostivice u Prahy. Tady chodil Franta do školy. Po škole se učil v místní továrně na šrouby a nýty, ale když se jeho otec, Jakub Strašlipka, zranil v lomu, šel pracovat na jeho místo. Před válkou pracoval ve Zličínské cihelně jako topič, tedy ne jako cihlář, jak uvádí Wikipedie. Později byl zaměstnancem ruzyňského cukrovaru. To je tam, kde je dnes ruzyňská vazební věznice. Více o osudu ruzyňského cukrovaru se dočtete na stránkách o Liboci, na kterých také spolupracuji. Vida jak se mi to krásně prolíná. Ale vraťme s k Františkovi. Ten narukoval před 1. světovou na vojnu. Po vypuknutí války už odjíždí do tej války  jako burš s lajtnantem Lukasem na Srbskou frontu. V září roku 1914 Lukas onemocněl úplavicí, proto se vracejí do Českých Budějovic. Tam působil Lukas jako instruktor. V květnu odjíždějí spolu s XII. pochodovým praporem pluku 91 do výcvikového tábora v Brucku nad Litavou a odsud společně s Haškem na frontu v Haliči. František se zúčastnil bojů o Sokal dne 20. 7. 1915. Tady si vysloužil bronzovou medaili za statečnost jak to i dokazuje poznámka nadporučíka Lukase.  Jméno Františka Strašlipky je úplně dole. Naleznete zde i jméno Jaroslava Haška -stříbrná medaile a povýšení na svobodníka. Naleznete zde i další jména, která se vyskytují v románu: Vaněk, Biegler. O měsíc později již byli všichni v zákopech u Chorupan, kde 24..9. 1914, po nenadálém ruském útoku padne Hašek do zajetí společně s Františkem Strašlipkou, který neopomněl vzíti s sebou i Lukášovy kufry.   Paní Barbora Žáčková vzpomínala: Nadporučík Lukas tehdy psal: „Drazí rodiče, ztratil se mi Franc. Nestrachujte se však. Také se mi ztratil batoh s aprovizací…“

Zřejmě, podobně jako Hašek, skončil Strašlipka v nějakém zajateckém táboře a jako zajatec byl nasazen jako výpomoc na zemědělské práce. Když došlo mezi Ruskem a Rakouskem k jakési výměně zajatců, dostala se řada i na Františka. Ačkoliv se mohl zapojit do bojů proti Rakousku v rámci vznikajících legii, stesk po domově mu velel k cestě domů. Hašek v Čechoslovanu sice varoval  zajatce, že po návratu domů budou opět nasazeni na frontu, ale touha být doma byla silnější. Po návratu byl také okamžitě odvelen na italskou frontu, aby tam nastoupil coby topič v „odvšivovacím abtajlunku“. Tam mu jakýsi kadet vyčetl, že se   „tady flákat nebude, když se před tím flákal v zajetí“. A to neměl dělat, protože mu dal Franta po hubě. Pochopitelně, že musel „desentýrovat“ a dal se na útěk zpátky do Čech. Ale i tady mu hořela půda pod nohama. Proto se rozhodl utéci zpátky k Rusům, kam se, po velkém štěstí, nakonec dostal. Po
válce se vrací zpět do Hostivice, kde se nemalou měrou podílel na výstavbě nového Dělnického domu. Dokonce mu prý pomohla i jeho někdejší služba u Rudolfa Lukase, který, díky svým konexím, pomohl zprostředkovat hostivickým půjčku na výstavbu ve výši 200 000 Kč u Vinohradské záložny. Do dělnického domu se v šedesátých letech dvacátého století jezdilo na tancovačky a první koncerty bigbítových kapel. Já si pamatuji Rebels s Jiřím Kornem.  Dělnický dům v Hostivici již bohužel neexistuje. Vyhořel někdy na přelomu tisíciletí.

Počátkem třicátých let odcházejí Strašlipkovi z Hostivice  do Pleteného Újezda. To již František delší dobu pracoval na železnici a přes to si pronajal v Pleteném Újezdě hospodu. Takový zápřah nemohl dlouho vydržet. Za dva roky se stěhovali do Kročehlav „Na výhybku“ a odsud byl Strašlipka služebně přeložen do Veselí nad Lužnicí, kde pracoval až do své smrti jako topič na lokomotivě. Zemřel 21. září 1949 ve věku 59 let.

Text Jaroslav Šerák, přihlášky NAČR Praha; Publikace: NKP; OL 30. 6. 1966; Jaroslav Hašek ve fotografii ČS 1959;

My známe Jedovou chýši hlavně z kriminalistického seriálu Hříšní lidé města pražského. Když se v Praze něco šustlo, tak páni detektivové navštívili hlavně Jedovou chýši, aby zjistili co na to pražská galérka. Pochopitelně, že se vše natáčelo v kulisách. Ale atmosféra putyky je v těchto Sequensových filmech dokonalá. Zajímavé povídání Josefa Vinkláře zpracovala spisovatelka a novinářka Blanka Kovaříková na svém webu. Z tohoto vyprávění mě zaujalo vyprávění Josefa Vinkláře o Jedové chýši: “ Tak třeba Vražda v hotelu Excelsior se točila v hotelu Gráf na náměstí I.P.Pavlova, zrovna tak dobře posloužily zahradní restaurace v Hostivaři i v Záběhlicích. Jen Jedová chýše už nestála, a tak musela vyrůst v ateliéru. „Dozvěděli jsme se, že v Jedovce byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky a do nich se nalila polívka. Od stolu vedl řetízek, na němž visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel tu lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího…“. No fujtajbl.

Tyto dvě fotky od sebe dělí asi 100 let. Obě jsou pořízeny ze stejného místa

Osud Jedové chýše byl zpečetěn někdy na přelomu 19. a 20. století, kdy ji okupoval německý Burschenschaft. Vznikl zde i nevěstinec. Stavení začalo chátrat. Někdy před svou smrtí v r. 1927 ho zakoupil Antonín Heveroch, český psychiatr a neurolog, aby po jejím zbourání mohl rozšířit již citovaný blázinec. Byla li Jedovka zbourána před, nebo po jeho smrti jsem nezjistil. Jedno je jisté. Stála ještě v roce 1926, protože si “zahrála” ve filmu Karla Lamače Dobrý voják Švejk. Mimochodem, tady se románová scénka nemohla odehrát, protože Švejk, jsa veden k feldkurátu Otto Katzovi  z garnizonu na Hradčanech kamsi do Karlína, na tehdejší Královskou třídu (Sokolovská), neskončil určitě s vojáky eskorty někde u Apolináře, ale jak praví román, skončili svorně v dnes již také neexistující hospodě Kuklík. A pak se dorazili kdesi za Florencí.

A tím se dostávame k jádru pudla: jaký  že měl vztah Josef Švejk a Jaroslav Hašek k této putyce.

Nenašel jsem, v mnou přečtené Haškově práci, žádnou zmínku o této hospodě, ačkoliv jí musel dobře znát. Bydlel odsud nedaleko a všichni známe jeho kladný postoj k pražským lokálům a alkoholu. Tak proč atraktivní jméno Jedovky nepoužil ve svých vyprávěních, jako názvy mnoha dalších hospod. Odpověď se nabízí ve vyprávění Václava Mengera v knize “Lidský profil Jaroslava Haška”, o prapodivném přátelství Jaroslava Haška s jakýmsi Němečkem: “…….V Jedové chýši v Apolinářské ulici měl Němeček děvče. Jaké to asi bylo děvče, lze si lehce domysliti, když Jedová chýše byla tehdy místem, kam pražská policie, hledající vraha nebo zloděje, přicházela vždy nejdříve. Na svahu pod starou porodnicí (nynějším blázincem) ,pod kostelem u sv. Apolináře, v místech, kam se ani za dne neodvážil jednotlivý strážník, ve vysoké trávě, v křovinách a houští, bylo vždycky dosti místa pro milence a sem také v průvodu Haškově vodil Němeček svoje děvče. Bez rozpaků, tak jak byl mezi námořníky asi zvyklý, prováděl tu bez ostychu před očima vyjeveného chlapce všechny hry lásky, co jich znal.
Za války, již v ruských legiích, tedy téměř po pětadvaceti letech od této události, při jedné z těch nespočetných vojenských sedánkách, kdy se nejen vzpomíná na dávnou minulost, ale kdy se i s oblibou jitří mysl a smysl, kdy hladoví vojáci si aspoň vypráví o nejzamilovanějších jídlech a v naprosté absenci žen o nejpodivuhodnějších erotických dobrodružstvích, vzpomněl si Jaroslav Hašek na tuto příhodu a vylíčiv ji živě do nejmenších podrobností, končil asi těmito slovy: „Může být na světě něco horšího, než takové lidské prase? Čerta starého jsem tomu rozuměl, nic jsem o těchhle věcech nevěděl a přece jsem pocítil takový hnus a odpor, že mi to stačilo otrávit celý život. Na tu ženskou jsem se už nikdy nemohl podívat a také jsem se od těch dob ženských bál jako čert kříže.“
Byl snad tento frustrující zážitek příčinou absence Jedové chýše v jeho díle? Nebo to opravdu byla taková knajpa, že i na Haška to bylo silné kafe? Na obě otázky je asi jediná odpověď. Hašek se nepotřeboval pohybovat ve společnosti, kterou Jedová chýše žila. Nevyhledával bezduchou a urážející sprostotu a primitivní násilí, které by v této společnosti mohl očekávat za své vtípky, které si dělal z ostatních lidí. On musel být ve společnosti, kde mohl diskutovat, naslouchat a sám ji obšťastňovat osobitým humorem, vyprávěním,  někdy  i popíchnout někoho svou drzostí, mystifikací a nepředvídatenými činy.

A tím se dostáváme k dalšímu styčnému bodu, který ho spojoval s Jedovou chýší, aniž by o tom tehdy měl nějaké tušení. Stalo se to po neslavném Haškově odchodu ze Světa zvířat, neúspěchu jeho „Kynologického ústavu„, kdy se hlavně jeho žena Jarmila musí před soudem zpovídat z nekalých praktik a padělání psích rodokmenů. Firma totiž byla napsána na ni. Asi z těchto důvodů se Jarmila s Jaroslavem Haškem rozchází. Hašek zřejmě prochází těžkou duševní krizí, kterou se snaží řešit dne 10.2.1911 skokem z Karlova mostu: “ Na dnešek v noci chtěl se vrhnonut ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář pan Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné.“

A tak se Hašek ocitá v onom Irrenhausu – blázinci, který, jak už jsme poznali, byl kousek od Jedové Chýše a kde kraloval pan doktor Antonín Heveroch. Ano, ten doktor Heveroch, který nakonec Jedovou Chýši koupil. Hašek zde pobyl do 27.2.1911, kdy si ho odsud odvádí usmířená Jarmila. Na Haška pobyt v blázinci silně zapůsobil. Takto sepsal jeho vyprávění o pobytu v tomto zařízení Václav Menger: Hašek nejprve úporně mlčel a v duchu si rychle režiroval celou další scénu podle Heverochovy diagnostiky chorob duševních, kterou dobře znal. (O celé této historii zmiňuje se v jedné povídce, kterou jsem nalezl v rukopisné pozůstalosti.) [Menger má na mysli asi povídku "Psychiatrická záhada"] Ještě na Karlově mostě, kdy ho Hurych tahal se zábradlí, napadlo jej, že by si mohl zahráti nejen na sebevraha, ale i na blázna. Nyní se mu naskytla nejvhodnější příležitost. Na policii ho dobře znali a nijak je nepřekvapilo, že „blázní“. Věřili mu a on to využil. Lékař musil otázku „Jak se jmenujete?“ několikrát opakovat než dostal z Haška odpověď. A byla haškovská: „Policejní ředitel Křikava … “ Lékař se zarazil a podíval se nedůvěřivě na něho. „Kolik je vám let?“„Vloni mi bylo 147 a teď mi zrovna začly lézt řezáky.“ „Čím jste?“„Kostelníkem u svatého Bartoloměje na Vyšehradě a mimo to mám čistírnu na píhy.“„A čím je čistíte?“„To se vezmou píhy, namočí se, pak se posypou zacherlinem a nakonec se to vyleští amorem.“„Kde bydlíte?“„Jak kdy jak. Někdy v Jelením příkopě, jindy v německém kasině a nejčastěji v Jedové chýši.“

Poznatky z blázince Hašek skvěle využil v kapitole Švejk před soudními lékaři,  kde se jméno doktora Heverocha několikrát opakuje. A tím se kruh kolem Haška, Jedové chýše a Švejka  uzavírá.

Dnes na místě zaniklé  Jedové chýše stojí funkcionalistický dům č.p. 455, který, podle katastru nemovitostí,  vlastní rodina hudebního skladatele Ladislava Štaidla.

Nikdy jsem se o této ženě v době svých studií neslyšel. Neměl jsem tušení o její existenci, i když v té době ještě žila. Byla první českou novinářkou, napsala řadu románů a věnovala se rovněž i překladatelské činnosti. Její jméno jsem poprvé četl v doslovu k prvnímu dílu Haškova románu: … Od hostinského Palivce nemůžeme žádat, aby mluvil tak jemně jako pí Laudová, dr Guth, pí Olga Fastrová a celá řada jiných, kteří by nejraději udělali z celé Československé republiky velký salon s parketami, kde by se chodilo ve fracích, v rukavičkách a mluvilo vybraně a pěstoval se jemný mrav salonů, pod jehož rouškou bývají právě salonní lvi oddáni nejhorším neřestem a výstřednostem….. dnes se domnívám, že Olga Fastrová v tom létala celkem nevinně. V té době pracovala v redakci Národní politiky, ale jako  redaktorka módního přehledu, tedy něco jako v koutku pro ženy. O politiku se mnoho asi nezajímala, patřila spíše mezi politický střed, nakloněný mírně doprava. To radikálního levičáka Haška určitě dráždilo, stejně,  jako bohéma ho musel rozčilovat její způsob života usedlé vdovy, dodržující striktně morální konvenci té doby. Největším prohřeškem této bojovnice za emancipaci žen asi byla otázka položena Haškovi 19.12.1920, tedy právě před devadesáti lety. Protože se  Olga Fastrová zřejmě nedovedla orientovat v informacích o tehdejším sovětském Rusku,  její  naivní, až přihlouplá otázka  o kanibalizmu ruských bolševiků musela na Haška zapůsobit přímo explozivně:

……Nikdy nezapomenu na své první setkání s nebožkou Olgou Fastrovou po svém příjezdu z Ruska 19. prosince 1920.
Přijel jsem z Ruska přímo do kavárny U zlaté husy na Václavském náměstí, abych si přečetl noviny. U jednoho stolu seděla předčasně zesnulá, kterou jsem míval velice rád, tak asi jako ona měla ráda Helenu Malířovou. Naše setkání bylo opravdu srdečné a první její slova byla: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici v Rusku živí se masem z vojska vyřazených a vybrakovaných Číňanů?“….. Tolik citát z Haškovy humoresky “Za Olgou Fastrovou”, kde autor dotyčnou nechá zemřít, ačkoliv ho ona ve skutečnosti  přežila o 42 let. Nikde jsem nečetl žádnou reakci na tuto humoresku ze strany Olgy Fastrové. Lze tedy předpokládat, že to přešla mlčením, což muselo Haška ještě více rozzuřit, že její jméno uvedl i ve výše citovaném doslovu k prvnímu dílu Osudů dobrého vojáka Švejka.

Fastrová se objevuje ještě v satirickém textu hymny Strany mírného pokroku v mezích zákona „Milion kandidátů vstalo„. Jedním ze zakladatelů v roce 1911 byl Jaroslav Hašek:

Však proti nám nic nepořídí

Dyk, Kramář, Klofáč, Yvonna,

jen my jsme pokrokoví lidi,

ovšem jen v mezích zákona!

My vytrváme v každou dobu,

byť spoutali nás v řetězy,

je mírný pokrok na pochodu

a mírný pokrok zvítězí!

Hledáte v textu marně její jméno? Tak vězte, že právě ta poslední – Yvonna, je ta pravá. Fastrová, pravě pod tímto pseudonymem, publikovala své články určené především ženám.

Fastrová však nebyla terčem jen ostrého jazyka Jaroslava Haška. Krom K. M. Čapka – Choda, který jí údajně nesnášel,  byla uváděna i v Hašlerově kupletu:

Má každé město jednu ženu

O které mluví celý svět

Tak Tarnovská má pro Lvov cenu

A pro Madrid zas Saharet.

Má Paříž paní Steinheilovou

Té sklízím rád svou poklonu

My máme paní Zieglerovou

A nad ní ještě Yvonnu.

A mám podezření, že se stala i onou rádkyní v kupletu “Indický pochod” s textem od Jiřího Chocholouše, hudbou Karla Pospíšila, který se stal šlágrem Jubilejní výstavy v roce 1908. Bohužel neznám celý text, ale bylo to asi nějak takto:

Po pražsku si tady zazpívejme,

sem každý ku švandě zaměř krok;

pražské děvy vždycky v lásce mějme

a popřejme si pražský mok!

Sejdeme se u výstavní brány,

jak nám poradila Yvonna,

…..Vidíte, zase ta Fastrová……A tady mám v dalším textu mezeru. Neví někdo? něco jako v tom smyslu, že večer budou u slona……

Ref:

Praha vždy je Čechů ráj,

ať žije Baj-Kaj-Laj,

Baj-Kaj- Laj!

A to je ten slon společnosti Baj-kaj-laj. Z výstaviště v Holešovicích byl přestěhován do Prahy Sedlece. Pamatuji si na něj, vídal jsem ho z vlaku, protože stál nedaleko od trati. Ještě kolem roku 1970 tam z něj stála ocelová konstrukce. Škoda ho.

Ale vraťme se k Olze Fastrové. Nemá cenu celkově rozebírat její životopis a práci. To je velice pěkně a erudovaně zpracováno v diplomové práci Veroniky Skálové “Olga Fastrová (18761965)  životopis české novinářky” a na stránce “Zapomenuté osudy” , odkud jsem si vypůjčil jedinou, mně známou, fotku Olgy Fastrové a text kupletu K. Hašlera. Rád bych tyto práce doplnil o policejní přihlášku rodiny Fastrových. Všimněte si, že je zde uváděna jako Olga Faster. Spolu je zde zapsán i její muž Otto Faster *1872, který zemřel 26. září 1907 na tuberkulózu plic. Je také patrné, že dívčí jméno Olgy bylo Cikhartová. Spolu měli tři dcery: Jarmilu, Olgu a Ludmilu. Existují i policejní přihlášky rodičů Olgy a Otta, které rovněž přikládám.

Nezbývá než opět citovat román Jaroslava Haška: „Dovoluji si vás upozornit, pane obrlajtnant,“ řekl starostlivě Švejk, „že na toho psa musíte bejt vopatrnej, aby vám neutek. Vono se mu třeba může zastesknout po starým domově a von by moh vzít roha, kdybyste ho odvázal ze šňůry. A taky bych vám neradil vodit ho přes Havlíčkovo náměstí, tam se potlouká jeden zlej řeznickej pes vod ,Mariánskýho vobrazu’, kterej je náramně kousavej……”

Ani jsem nemrkl okem a a vůbec jsem nezapochyboval o tom, že se jedná o Havlíčkovo náměstí na pražském Žižkově. V této myšlence mě utvrdila i skutečnost, že na tomto náměstí jedna hospoda “U mariánského obrazu” je. Až teprve obrázek z knihy Opilecké historky, kde je jednoznačně uvedena adresa: “ Restaurant Mariánský obraz proti státnímu nádraží  Hybernská ul. 1011 Praha II” mně nasadil  brouka do hlavy.  Nebylo těžké podle popisného čísla, které je zde dodnes, vysledovat dům, kde se hospoda “U Mariánského obrazu” nacházela. Její dnešní zubožený stav najdete na posledním obrázku.

Vyvstala ale další otázka proč se řeznickej pes vod ,Mariánskýho vobrazu’ poflakoval na Žižkově, na Havlíčkově náměstí? Na vině je neustálé přejmenovávání pražských ulic a náměstí naším slavným magistrátem. Koho by napadlo, že naši radní, zatíženi onou přejmenovávací nemocí již za Rakouska,  jeden čas změní název starého dobrého Senovážného náměstí na Havlíčkovo, aby se později vrátili k původnímu názvu! A teď to sedí stoprocentně. Havlíčkovo alias Senovážné je od Hybernské coby kamenem dohodil. Sem se ten řeznický pes zatoulat mohl. A abych se ujistil, že Havlíčkovo náměstí – Senovážné je jediné a že Havlíčkovo na Žižkově v době 1. světové války neexistovalo, zakoupil jsem si Pražský uličník – encyklopedii s názvy ulic a tumáš čerte kropáč: toto žižkovské náměstí, dříve Basilejské (1875-1910) se jmenuje podle Havlíčka Borovského  od roku 1910 -1940. V době německé okupace to bylo Husovo (1940 –  1945  ejhle je, ty německé papežence !) a od roku 1945 opět Havlíčkovo. A to už snad navěky. A kde je má jistota, že ta hospoda „U mariánského obrazu“ v Hybernské je ta pravá……